Ruku jí přitiskne na postel a chladnou čepelí jemně přejede po tváři. „Pokud mi nebudeš po vůli, zemřeš – a vedle tebe položím tělo nahého otroka. Všem bude jasné, co se stalo,“ vyhrožuje. Krásná Lukrécie zděšeně kývne. Pohanu ale nakonec neunese.
Před zraky milujícího manžela si vrazí dýku do srdce. Je právě tenhle příběh, který překoná několik tisíciletí, tečkou za mocnou civilizací Etrusků?
Nejctnostnější z žen své doby, Lukrécii (?–510 př. n. l.), znásilní nejmladší ze synů posledního římského krále Lucia Tarquinia Superba (?–495 př. n. l.), Sextus Tarquinius (?–510 př. n. l.).
Římané chytnou příležitost za pačesy a vládce, jehož žilami teče etruská krev, vyženou. Začíná doba slavné Římské republiky.
Panovník se ještě několikrát pokusí uchopit otěže moci, ale na delší dobu se mu to již nepodaří. A jeho lid? Etruskové žijí v Římě dál. Mísí se s Římany, a to jak sňatky, tak svojí kulturou. Několik z nich bude váženými konzuly.
V roce 90 před Kristem získají neomezené římské občanství. Velká civilizace tím v podstatě končí. Starobylé rody sice existují dál, ale asimilace s Římem je časem vdechne.
Obě kultury jsou pozoruhodným příkladem vojenské řevnivosti, snahy o vládu a zároveň fascinace – Římané si chtějí Etrusky podmanit, ale zároveň čerpají z jejich tradic a vědění a váží si jich.
Vždyť třeba ještě císařský politický poradce Gaius Cilnius Maecenas (70–8 př. n. l.) je Etrusk štědře podporující umění. Mimochodem, jeho jméno přežije celá tisíciletí. Schválně si na něj vzpomeňte, kdykoliv se o někom řekne, že je mecenáš…
Zkazky ze Středomoří
Postupný zánik, nebo spíš asimilaci Etrusků, máme zmapovanou dobře. Ale co začátek jejich slavné éry? Ten spadá asi do roku 800 před naším letopočtem, do Itálie. U nás zatím začíná starší doba železná.
Až uběhnou minimálně čtyři století, budou se s Etrusky potkávat i naši prapředci. Řecké, východní a samozřejmě etruské umění pronikne jako nový laténský styl i k nám. A mimochodem, to etruské platí za nejvyspělejší.
Pokud byste se ovšem chtěli bavit s Etrusky doslova o Etruscích, narazíte. Sami sebe označují jako Rasenna. Jméno, podle kterého dostane název i Tyrhénské moře, jim přiřknou starověcí Řekové.
Jejich revírem je území mezi Tiberou a Alpami. To ale neznamená, že tam jejich vliv striktně končí. Etruskové jsou v mnoha ohledech jedineční. Nemají jednotný stát, jako ostatní kolem se rodící pevné celky. Preferují spolky o 12 městech.
Podle mnohých teorií jsou to právě oni, kdo založí Řím. A pak je tu jejich jazyk. Úplně se vymyká okolí. Textově je doložený přibližně od roku 700 před naším letopočtem a jazykovědci se shodují, že nespadá do rodiny indoevropských jazyků.
Materiálu na zkoumání je hodně – etruských nápisů se dochová víc než 9000. Příbuznost najdou lingvisté jen k tyrhénským jazykům. To ale nikam nevede. Jejich zařazení je totiž oříškem samo o sobě. Písmo jako takové Etruskové nejspíš převezmou od Řeků. Etruštinu ale spolkne latina.
Kde voní skvělá šunka?
V uličkách je pořádně živo. Lidé tady, mezi Apeninami a Pádskou nížinou, sídlí už od pravěku. Z malé osady vybudují Etruskové město. Dnes ho najdete v italském kraji Emilia-Romagna. Jde o místo, které si až dodnes nechá etruský název.
Ještě prozradíme, že se proslaví parmezánským sýrem a výbornou světově proslulou šunkou. Pokud hádáte, že jde o Parmu, můžete si do záhlaví stránky napsat rovnou jedničku.
Odkud se ale Etruskové vzali? Tahle otázka není rozhodně novodobá, pokládají si ji už učenci v dobách před naším letopočtem. A s jistotou na ni nedokážou odpovědět ani v dobách, kdy je jejich historie ještě živá.
Antický historik Hérodotos z Halikarnássu (asi 484–420 př. n. l.) tvrdí, že zná pravdu: „Jejich král je rozdělil na dvě půlky a los rozhodl, kdo zůstane a kdo má Lýdii opustit.
Jejich cesta vedla do Umbrie, kde založili svá města a žijí tu dál.“ Jen dodejme, že Umbrie bylo území v centrální Itálii a Lýdii byste bývali našli v Malé Asii tam, kde dnes leží turecké provincie İzmir a Manisa. Příchod Etrusků z východu se datuje kolem roku 1000 před naším letopočtem.
Co když tu už byli?
Na moři jsou jako doma a málokterý národ se jim vyrovná. Ostatně, na ostrově Lémnos jsou nalezeny staré nápisy, které mají do řečtiny daleko. Zřejmě jde o etruštinu. Teorie migrace Etrusků z Lýdie do Umbrie je tím považována za verifikovanou.
Nic na tom nezmění ani fakt, že by nově příchozí zřejmě museli svést nejednu vítěznou bitvu s místním obyvatelstvem. Existuje i druhá teze. Podle ní Etruskové přišli…. Odnikud! Jak je to možné? Jednoduše. Zkrátka tu už byli. Jenže, jak by bylo možné mít úplně jiný jazyk?
V tom, kdo byli Etruskové, máme konečně po tisících letech jasno! Spojením znalostí archeologů a genetiků vznikne výzkum, díky kterému víme, že Etruskové jsou v oblasti budoucí Itálie doma již přinejmenším 6000 před naším letopočtem.
Nejde tedy o řádný tajemný ani exotický národ, dokazuje díky analýze DNA vědecký tým pod bedlivým dohledem genetika Cosima Postha z Tübingenské univerzity. Ale jak vysvětlit jejich na Itálii neobvyklý jazyk? Paradoxem:
Dalo by se říct, že neobvyklé jsou všechny ostatní jazyky. Etruština a mnoho zvyklostí totiž pochází z doby mnohem starší. Na Apeninský poloostrov proudí davy přistěhovalců. Nesou sebou nový indoevropský jazyk, který se rychle šíří. Až na jednu kulturu:
Tu Etruskou. „Téměř všude jinde nové jazyky zvítězily. Tady se to ale nestalo: Původní kultura se udržela a dál se rozvíjela“ říká historik z Harvardovy univerzity Michael McCormick.