Nikde nikdo. Jsou tu sami. Jen on a muž v bezvědomí. To půjde. Stejně snadno jako tolikrát předtím. Nabere do injekce smrtící látku. Nakloní se nad přístroje, které drží pacienta při životě. „Co to děláte?“ ozve se za ním hlas vyděšeného kolegy. Vypadá takhle jeho konec?

Na břehu Severního moře v Dolním Sasku leží německé přístavní město Wilhelmshaven. Většinou neplní přední stránky novin ani hlavní televizní relace. Změní se to až začátkem 21. století.

Tehdy se totiž nejen řadoví Němci, ale i lidé po celém světě dozvědí, že právě tady se v roce 1976 narodil Niels Högel. Obtloustlý tichý muž, který si postupně vydobude přízvisko, na které může být jen stěží pyšný. Jedná se o nejhoršího sériového vraha v poválečné historii jeho země.

Bude z něj fotbalista?

Jako dítě školou povinné se nijak neliší od svých vrstevníků. Známky má minimálně obstojné a po vyučování se s dalšími kluky nejraději honí za fotbalovým balonem. Jeho matka se živí jako právní asistentka, ale on se vydá ve šlépějích svého otce a babičky.

Oba pracují v nemocnici na pozici zdravotní sestry, respektive zdravotního bratra. Jako čerstvý třicátník absolvuje Niels podobné školení jako oni. I on chce pomáhat nemocným lidem. Minimálně to tak vypadá.

To už mě chytili?

Od roku 1999 pracuje na kardiochirurgické jednotce intenzivní péče v severoněmeckém Oldenburgu. Vzhledem ke své fyzické konstituci musí mít v rukou slušnou sílu, a i proto kolegové jeho zápal oceňují.

Na tvářích jim však postupně přibývají další a další vrásky. Aniž by si to totiž dokázali nějak rozumně vysvětlit, znatelně narůstá počet lidí, kteří pobyt na jejich klinice nepřežijí.

V srpnu 2001 kvůli tomu uspořádají rozsáhlou konferenci, kde se chtějí poradit, co s tím mohou udělat. Účastní se jí i Niels. Raději se moc neprojevuje. Má neodbytný pocit, že se ve skutečnosti jedná pouze o zástěrku s cílem dostat se mu na kobylku.

Lékař raději rezignuje

Nic takového se nestane. Psychicky zdeptaný Högel stráví následující tři týdny na nemocenské. Za těchto 21 dní zemřou v Oldenburgu pouze dva pacienti, tedy mnohonásobně méně, než se v poslední době stalo smutným zvykem.

Odpovědné osoby si začínají dávat jednotlivé indicie dohromady. Jejich pochybnosti se však prozatím odrazí pouze v tom, že Nielse přesunou na anesteziologické oddělení. Ošetřující lékaři z něj nadále nemají dobrý pocit.

Tím spíš, že počet úmrtí začne opět razantně narůstat. Jeden z nich kvůli tomu musí rezignovat. Vypadá to, že větev co nevidět praskne i pod Högelem.

Práci si vždycky najde

On ale rozhodně není hloupý a zavčas mu to dojde. Sám se proto rozhodne z Oldenburgu odejít. V kapse si nese posudek, podle něhož se jedná o bezproblémového, pilného, ochotného a spolehlivého zdravotního bratra.

O podobnou pozici není mezi zdravotníky převeliký zájem, takže Niels brzy najde další možnost uplatnění. Nemusí se ani stěhovat příliš daleko. Jeho novým zaměstnavatelem se v prosinci 2002 stane klinika v Delmenhorstu, ležícím rovněž v Dolním Sasku.

Také zde začnou zanedlouho ve velkém umírat lidé, kteří by před sebou měli mít ještě mnoho let života.

Zrůda otcem dítěte

Osudnou se převážně postarším pacientům stávají překotné srdeční arytmie nebo fatální pokles krevního tlaku. Čím dál víc Högelových kolegů má o viníkovi nezvyklé situace jasno. Pokud to je jen trochu možné, postupně se od něj distancují.

Navenek to přitom může vypadat, že Niels prožívá jedno z nejhezčích období svého života. V roce 2004 se ožení a stane se otcem malé holčičky.

Porod dítěte se neobejde bez komplikací, ale „zkušeného zdravotníka“ nejvíce ze všeho trápí, že nemůže být přímo u toho. Posedlost účastnit se podobně vyhrocených situací dostoupá vrcholu.

Ampule je nechají v klidu

Nadřízeným vydrží nevšímavost k podezřelým okolnostem o něco déle než přímým spolupracovníkům. Nijak zvlášť s nimi nepohne ani objev čtyř prázdných ampulí kontroverzního a velice silného léku Gilurytmal, jenž nemá na daném oddělení co dělat.

Můžeme se pouze dohadovat, jak dlouhá by série podobných přehmatů nakonec byla, kdyby nenastala událost z 22. června 2005. Tehdy Högela přistihnou na jednotce intenzivní péče právě ve chvíli, kdy úmyslně manipuluje s injekčním zařízením jednoho pacienta – aplikuje mu do něj právě Gilurytmal.

Ještě děsivější čísla

Než se vedení delmenhorstské nemocnice konečně rozhoupe, podaří se Nielsovi zavraždit minimálně ještě jednoho bezmocného člověka. Opět to jsou až níže postavení zaměstnanci kliniky, kteří to nevydrží a nezávisle na sobě se začnou obracet na policii.

Kriminalisté se rozhodnou okamžitě jednat. Původní podezření byla už tak velice závažná. Realita je mnohem horší. Vyšetřování prokáže, že za dobu Högelova nového pracovního poměru se počet úmrtí minimálně zdvojnásobil.

A co víc, celkem 73 procent z nich se mezi lety 2003 a 2005 odehrálo v době, kdy měl službu nebo byl prokazatelně v areálu nemocnice přítomný.

Napoprvé jen pět let

Kauza, která dříve nebo později obletí celý svět, tím však svým způsobem teprve začíná.

Zmíněný – téměř zázrakem nedokonaný – pokus o vraždu z poloviny roku 2005 potrestá oldenburský zemský soud v prosinci 2003 pěti lety odnětí svobody a stejně dlouhým zákazem pracovat ve zdravotnictví.

Z dnešního pohledu se jedná o postih nepochopitelně mírný, ale nemá být všem dnům konec.

Niels se na lavici obžalovaných znovu posadí v červnu 2008. Tentokrát odsud odchází s „poukázkou“ na dalších sedm a půl roku za katrem a jistotou, že ke své profesi už se nikdy nevrátí.

Zpopelnění mají smůlu

Stále jsme však svým způsobem teprve na začátku. Než se kriminalistům podaří nashromáždit dostatečné množství důkazů, léta plynou.

Situaci jim mimo jiné komplikuje nutnost exhumace desítek, možná dokonce stovek pohřbených těl a jejich následné prozkoumání patology a dalšími odborníky. Nehledě na to, že minimálně stovka Högelových potenciálních obětí byla po smrti zpopelněna.

Skutečná příčina jejich smrti proto dost možná nikdy nebude odhalena. Pozůstalým houfně zbývají pouze oči pro pláč.

Tři stovky mrtvol

Zavalitý muž, který nedokázal odolat pokušení rozhodovat o životě a smrti bezbranných lidí a má tohle všechno na svědomí, mezitím navštěvuje různá soudní líčení znovu a znovu. Už v září 2014 se přizná k celkem 30 mordům.

Podle jeho vlastních slov ho více než cokoli jiného naplňoval pocit vlastní důležitosti, nezřídka i počátečního obdivu jeho kolegů. Celkový počet jeho obětí se prozatím oficiálně zastavil na čísle 85, ale téměř určitě jich bylo výrazně více.

Obvinění nebo obžalobě koneckonců zabiják čelil nebo stále čelí v minimálně 332 případech. Dosud poslední verdikt potvrdí soudy 11. září 2020. Je jím další doživotí.