Ve své galerii má nejslavnější obraz na světě – tajemnou Mona Lisu. Její věhlas občas trochu zastiňuje další skvosty, které Louvre, nejnavštěvovanější muzeum na světě, ve svých vznešených útrobách s láskou opečovává.
Za sebou má pohnutou historii. Například během druhé světové války stačilo málo a tisíce jedinečných uměleckých děl by skončilo v rukou nacistů. O napínavé momenty ale není nouze ani v současnosti.
Loni v květnu mrští muž, převlečený za invalidu na vozíku, dort na Mona Lisu. Možná jen chtěl předčasně oslavit výročí 230 let od otevření muzea, které připadá na letošní rok.
Mekka každého milovníka umění
Ve věhlasu mu v jeho domovské Paříži může konkurovat tak možná Eiffelova věž. „Tělo i duše Francie,“ tak muzeum někteří nazývají. Ročně projde jeho branami okolo 8 milionů lidí. Místních i turistů.
Pokud chtějí, dozvědí se, že Palác Louvre, ve kterém se muzeum nachází, je postaven králem Filipem II. Augustem (1165–1223) na sklonku 12. století a původně jde jen o strohou opevněnou tvrz, sloužící jako součást obrany před útoky ze západu. Nervózní je panovník hlavně z nedalekého Anglického království.
Změna rolí
Tehdy by do studených holých stěn nikdo neřekl, že jednou tady budou viset ty nejúžasnější díla těch největších umělců.
Svou dnešní vznešenou tvář, připomínající pohádkový zámek, začne budova dostávat ve 14. století, kdy jí Karel V. (1338–1380) vezme její obrannou roli a rozhodne se ji přeměnit na královskou rezidenci.
V úpravách pak pokračuje František I. (1494–1547), který v roce 1546 zahájí přestavbu Louvru ve stylu francouzské renesance. Mimo jiné potřebuje někam dávat svou sbírku uměleckých předmětů, které si vozí ze svých cest po Itálii. Další panovníci jeho krásu ještě zdokonalují.
Krev i umění
Trochu temnoty do rýsující se světlé budoucnosti Louvru vnese v srpnu 1572 tzv. Bartolomějská noc, kdy o život přijdou tisíce hugenotů, tedy francouzských protestantů. Řada předních protestantských šlechticů je povražděna přímo v Louvru.
Poté už ale naštěstí dostává před krví opět přednost umění. Ludvík XIV. (1638–1715) sice v roce 1682 vymění Louvre za Versailles, které se stane jeho novou královskou rezidencí, původní sídlo ovšem nechá využívat jako jakýsi ateliér pro rozličné umělce.
Velkolepých děl tak rychle přibývá, a když je během Velké francouzské revoluce tehdejší absolutní monarchie ve Francii nahrazena „vládou lidu“ a královské sbírky se stanou národním majetkem, začnou sílit hlasy, aby se z Louvru stalo muzeum.
Hojný přispěvatel Napoleon
To je oficiálně otevřeno 10. srpna 1793, na první výročí zániku monarchie pod názvem Muséum central des Arts de la République (Ústřední muzeum umění republiky) a veřejnosti je zdarma přístupné tři dny v týdnu.
Na začátku je tu k vidění 537 obrazů a 184 dalších uměleckých předmětů. Tři čtvrtiny pocházejí z královských sbírek, zbytek z majetku, zkonfiskovaného emigrantům a církvi.
O čtyři roky později přibude na zeď Louvru obraz ženy s nejslavnějším úsměvem na světě – Mona Lisy. V příštích letech se o rozšiřování místních sbírek stará hlavně Napoleon (1769–1821) a jeho konfiskace uměleckých děl a vzácných předmětů na dobytých územích.
Po jeho porážce u Waterloo v roce 1815 nastávají zdlouhavé tahanice, kdy se někdejší majitelé ukradených děl domáhají jejich vrácení. Některé se tak z Louvru stěhují, mnohé ale zarputilý ředitel muzea Dominique Vivant Denon (1747–1825) vydat odmítne.
Po Mona Lise zbude jen rám
A pak na dveře zaklepe 20. století. Hned na jeho začátku postihne Louvre pohroma. Jeden z jeho obrazů si vyhlédne zloděj. Dnes by jeho výběr vzbudil celosvětový šok. Tehdy, v létě roku 1911, ale není Mona Lisa mezi laickou veřejností nikterak populární.
Dílo italského všeuměla Leonarda da Vinciho (1452–1519) ukradne z Louvru 21. srpna 1911 jeho krajan, dělník Vincenzo Peruggia (1881–1925), a to z prozaických důvodů – chce Mona Lisu vrátit do vlasti jejího autora.
A tak se prostě ukryje v kumbále s košťaty, počká do konce zavírací doby, pak obraz, vyndaný z rámu, strčí pod plášť a ve vhodný okamžik se vytratí ven.
Dva roky mu leží zamčený v dřevěné bedýnce s dvojitým dnem, na konci roku 1913 ho pak za 500 000 lir nabídne florentskému obchodníku se starožitnostmi Alfredu Gerimu. Ten na něj ovšem zavolá policii, a tak se obraz 4. ledna 1914 vrací do Louvru.
Muž, který zachránil Louvre
Další těžká zkouška čeká muzeum na začátku druhé světové války, kdy si na jeho vzácný obsah brousí zuby nacisté. Na odpor se jim ovšem postaví Jacques Jaujard (1895–1967), ředitel pařížského Národního muzea a člověk, který dokáže předvídat věci příští.
A tak vymyslí vůbec nejsmělejší plán evakuace umění, uskutečněný za druhé světové války. Už v závěru roku 1938 nacvičují zaměstnanci Louvru na jeho pokyn evakuaci. Na ostro se pak vše rozjede 25. srpna 1939, ani ne dva týdny před vstupem Francie do války.
Muzeum je na Jaujardův pokyn na tři dny uzavřeno, oficiálně kvůli opravám. Ještě toho večera je z rámů vyjmuto na 800 obrazů.
Hitler má smůlu
Nákladní auta se během příštích dnů plní bednami s barevnými značkami podle důležitosti obsahu. Červený terčík označuje ty nejvzácnější skvosty, zelený slavná díla a žlutý zbytek.
Mona Lisa, cestující na odpruženém lehátku ze sanitky, si vyslouží červené terčíky hned tři. Během tří dnů skončí v bednách více než 4000 artefaktů. Obrazy, kresby, tapiserie, sochy, nábytek. Vše míří do zámku Chambord, ležící zhruba 160 km jižně od Paříže.
Během války pak Jaujard přesouvá umělecká díla jako figurky na šachovnici. Před nacisty je stále o krok napřed. Tak třeba Mona Lisa vystřídá hned několik hradů a opatství, aby na konci války skončila v Musée Ingres v Montaubanu, 50 km severně od Toulouse.
Jacques Jaujard obdrží za své činy několik vyznamenání a je po něm pojmenován hlavní vchod do École du Louvre, vysoké školy v Paříži, zaměřující se na studium dějin umění, archeologie, epigrafiky, antropologie a muzeologie.
