Dávní stavitelé to nemají jednoduché. Musejí spoléhat pouze na svůj rozum a dovednosti. Přesto dokážou přijít s materiály, které překvapují i moderní odborníky.

Někdy bezvýsledně experimentují a zkoušejí třeba pivo, olej, zvířecí tuk či krev, ale jindy sáhnou po ingrediencích, které skvěle fungují!

Starověké monumenty stojí tisíce let bez větších změn, zatímco některé moderní budovy stěží vydrží pár desetiletí. A někdy ani to ne. V čem tkví tajemství trvanlivosti dávných staveb, které budovali naši předkové bez použití moderních technologií a výpočtů?

Většina kultur dělala totéž. Přidala do svých materiálů některé ingredience přírodního původu.

Ohromující síla stromů

V případě mayské civilizace, jejichž chrámy ční v džungli jako mlčenliví svědkové plynoucího času, šlo o vápenné pojivo, obsahující výtažek ze dvou stromů, považovaných za endemické druhy na území dnešního Yucatánu, Hondurasu, Salvadoru a Guatemaly.

Jde o stromy Havardia albicans, nazývaný chukum, a Bursera simaruba, zvaný jiote. Jejich kůra při ponoření do vody uvolňuje látku bohatou na polysacharidy.

Pokud se přimíchá do malty, dodává jí mimořádné vlastnosti, které umožňují stavbám odolávat nepříznivým podmínkám, jako jsou třeba chemikálie v dešťové vodě.

Podle odborníků se Mayům podařilo vyrobit materiál s podobnými vlastnostmi, jako má například schránka mořských měkkýšů.

Odborníci v odhaleném tajemství mayských stavitelů vidí naději pro záchranu některých historických budov, u kterých není možné použití současných materiálů.

Konec dohadů

Tajemství proslulého římského betonu odolávalo odhalení po celá staletí.

Vědci jeho skvělé vlastnosti dlouho připisují dvěma složkám, a sice pucolánu, což je směs sopečného popela, a hašenému vápnu, které podle nich mohly vytvořit po smísení s vodou díky chemickým reakcím beton s neobyčejnými vlastnostmi.

Teprve nedávno se ukázalo, že je to trochu jinak. Na počátku letošního roku obletěla svět zpráva, že američtí experti konečně přišli na to, jak se věci mají.

A sice, že Římané přidávali do směsi už pálené vápno, což je vysoce reaktivní žíravý prášek, nikoliv o něco méně reaktivní vápno hašené, jak se původně myslelo, a dělali to za extrémně vysokých teplot.

Po smísení páleného vápna s pucolánem a vodou se vytvořily sloučeniny, které by jinak nevznikly.

Ve starořímském betonu lze najít vápenné hrudky, které dávají betonu samoléčebné schopnosti, protože pokud se v něm časem vytvoří trhliny, je to většinou právě v místě, kde se nacházejí tyto vápenné klasty.

Jakmile se sem dostane voda, reaguje s vápnem za vzniku roztoku, který slepí trhlinu dohromady a zabrání jejímu dalšímu šíření. Vědecký tým nyní pracuje na komercionalizaci tohoto betonu jako ekologičtější varianty moderních materiálů.

Rýže nejen k jídlu

Stavby starověké Číny pro změnu drží pohromadě malta, do které je přimíchána lepkavá rýžová pasta. Malta je silnější a odolnější než čistě vápenná malta a vědci toto složení nazývají jednou z největších technických inovací své doby.

Číňané ji používají k výstavbě důležitých budov, jako jsou hrobky, městské hradby nebo pagody, dokonce jsou její stopy nalezeny i ve velké Čínské zdi v materiálech, používaných při opravách této stavby během dynastie Ming (1368-1644).

Za legendární sílu malty je prý zodpovědná „tajná složka“, ve které výzkumníci identifikovali amylopektin, komplexní sacharid, nacházející se právě v rýži a jiných škrobových potravinách.

A pokud se podíváme na opačný konec světa, pak není bez zajímavosti, že Inkové v dobách největší slávy své říše používají do malty lůj a kukuřičný škrob.