Nejdřív je hrdinou, dokonce laureátem Nobelovy ceny, pak padouchem a nakonec mrtvolou. Život politika je zkrátka vrtkavá bárka, která může kdykoliv klesnout ke dnu.
Ta egyptského prezidenta Anvara Sadata je potopena 6. října 1981, a to rukou atentátníka přímo před televizními kamerami.
To je slávy, když Egypt v 70. letech minulého století naváže s Izraelem, v době, kdy by si většina arabských národů o tento židovský stát neopřela ani kolo, diplomatické styky. A to hlavně díky chytré politice Anvara as-Sádáta (1918–1981).
Třetí egyptský prezident má velkou zásluhu na tom, že je v březnu 1979 mezi oběma státy podepsána mírová smlouva. Egypt tak jako vůbec první arabská země oficiálně uzná Izrael jako stát a odměnou mu za to je navrácení Sinajského poloostrova.
Už rok předtím obdrží Sádát spolu s izraelským premiérem Menachem Beginem (1913–1992) Nobelovu cenu míru.
Musíme ho odstranit za každou cenu…
Že by si ji měl možnost v klidu užívat, to se ale říct. Celý arabský svět totiž Sádátovo paktování s Izraelem odsoudí a Egypt vyhodí z Ligy arabských států i dalších organizací. Počet nepřátel, kteří by nejraději viděli Sádáta v dřevěné truhle, roste.
Množí se pouliční nepokoje. Prezident začne pod tlakem událostí zavírat každého radikální muslima, který se s nadsázkou jen křivě usměje. Do vězení jich strčí stovky. Často bez důvodu a spravedlivého procesu. Navíc zakáže veškerý nevládní tisk.
Tím vším si kolem krku utahuje smyčku, za kterou tahají zrazení egyptští islamisté, veřejně vyzývající ke svržení egyptského prezidenta a jeho nahrazení vládou založenou na islámské teokracii…
Jsou schovaní v náklaďáku
Ve chvíli, kdy Sádát 6. října 1981 pod dohledem televizních kamer pořádá vojenskou přehlídku na počest osmého výročí operace Badr, tedy egyptského překročení Suezského průplavu během Jomkipurské války, už je jeho popularita téměř na bodu mrazu.
Přesto obleče slušivou slavnostní uniformu a vydá se vstříc davům. Spokojeně sleduje defilující vojáky, motorizované jednotky i nad hlavou se mu prohánějící letadla.
Netuší, že v jednom z náklaďáků se schovává skupina atentátníků, vedená poručíkem Chálídem Islambulím (1955–1982). Ten počká, až bude vozidlo projíždět kolem tribuny a se zbraní v ruce přinutí řidiče zastavit.
Oslava se změní v pohřeb
Ještě v momentě, kdy Islambulí přistoupí k Sádátovi s trojicí ručních granátů, ukrytých pod helmou, prezident nic špatného netuší. Dokonce vstane v domnění, že ho voják jde pozdravit. Jenže ten na něj místo toho hodí schovaný náklad.
Ze tří granátů exploduje pouze jeden, a to navíc v poměrně bezpečné vzdálenosti od Sádáta. Zdá se, že ten má štěstí v neštěstí. To by ale Islambulí a jeho kumpáni nesměli následně vytáhnout kalašnikovy a začít pálit kolem sebe, dokud jim nedojdou náboje.
Těžce zraněný Sádát padne po zásazích k zemi a teprve potom se bodyguardi a další lidé vzpamatují a rozestaví kolem sípajícího prezidenta židle, aby ho ochránili před dalším krupobitím střel.
Atentátníci končí na popravišti
Celý atentát trvá všehovšudy zhruba dvě minuty. Během nich stačí útočníci zabít nebo smrtelně zranit 11 lidí včetně Sádáta. Dalších 28 je zraněno, a to včetně egyptského viceprezidenta a Sádátova nástupce Husního Mubáraka (1928–2020).
Prezident je letecky transportován do vojenské nemocnice, kde se ho jedenáct lékařů snaží operací zachránit. Marně. Dvě hodiny poté, co dorazí do špitálu, umírá následkem vnitřního krvácení v hrudní dutině.
Islambulí a další útočníci končí bezprostředně po atentátu v poutech. Celkem se před egyptský válečný soud postaví 24 spiklenců, včetně osmi vojáků. K trestu smrti jsou odsouzeni čtyři, včetně Islambulího. Před popravčí četu si stoupnou 15. dubna 1982.
