Řád kartuziánů zakládá svatý Bruno (1027/1030–1101) v letech 1084–1086, ovšem psaná pravidla po sobě nezanechává. Ta sestavuje až opat Gvigo z kláštera v Chartreuse poblíž francouzského Grenoblu v letech 1122–1128.
Ženy do kartuziánských klášterů podle nich vůbec nesmějí. V roce 1418 nemine trest pařížského převora za to, že do kláštera vpustil anglickou královnu. Až později dostávají ženy modré krve výjimku.
Kartuziánský klášter má dvě části – jednu určenou mnichům a druhou laickým bratrům, postrádajícím svěcení. Mnich tráví největší část dne ve své cele, vybavené lehátkem se slamníkem, stolkem, židlí a truhlou na šaty.
Z cely vychází jen do soukromé zahrady a na osobní toaletu. O samotný chod kláštera se starají laičtí bratři. Činí se jako pekaři, kuchaři, pastýři nebo ševci.
Potrava pro duši
Řeč by kartuziány rušila při modlitbách, proto smějí hovořit jenom o svátcích v refektáři (společná jídelna) nebo s hosty kláštera. K příkazům řehole patří i nechat si narůst plnovous a pětkrát do roka si pustit žilou kvůli umrtvování tělesných potřeb.
Ze stejného důvodu kartuziáni nosí drsný žíněný rubáš. Manuální činnost vykonávají laičtí bratři, aby se mniši mohli věnovat duchovnímu životu, který se stal jejich denní náplní.
Jejich hlavním úkolem je sbírat a opisovat knihy, které se stávají „věčnou potravu našich duší,“ jak píše opat Gvigo. Kartuziáni v opisování dosáhnou takového mistrovství, že jim přepis zadává i vyhlášená knihovna benediktinského kláštera ve francouzském Cluny.
Vyrábějí likér
Třikrát v týdnu kartuziáni nesmějí jíst chléb, vodu ani sůl. Stravují se ve své cele, kam dostávají jídlo okénkem. Zbytky vracejí kuchaři, nechat si mohou jenom chléb a víno. Obvykle dostávají v zimě jedno jídlo, v létě dvě.
Společné stravování přichází jenom u příležitosti svátků. Maso nesmí vůbec, v pondělí, ve středu a v pátek dostávají jenom chleba.
Kartuziáni se proslaví výrobou žlutozeleného bylinného likéru Chartreuse, jehož tajnou recepturu jim v roce 1605 předal francouzský maršál François-Annibal d´Estrées (asi 1573–1670). Řeholníkům prý trvalo 150 let, než její složení rozluštili.
Staré rytiny dokazují, že likér hojně popíjeli. I benediktini měli svůj likér a jeptišky zase často v klášterech vyráběly sladkosti.
