Na vrchu pojmenovaném Mouřenec, ležícím v ohbí řeky Otavy, se nachází kostel s kostnicí, nedaleko se rozprostírá malebná vesnice Annín, která leží asi 12 kilometrů jižně od Sušice.

Okolí osady je obestřeno závojem tajemství a vyprávějí se o něm legendy plné násilí a smrti.

Pověst praví, že vrch nesoucí jméno Mouřenec (617 m n. m.) sloužil v dřívějších dobách jako pohanská svatyně spojená navíc s pohřebištěm, v těchto místech byl vzýván bůh zla a neštěstí Černoboh nebo také Morana, bohyně smrti.

Pohanské uctívače a zlá božstva měl odtud údajně vyhánět německý benediktinský mnich z kláštera Niederaltaich svatý Vintíř (asi 955–1045), jenž zde zavedl kult svatého Mořice-Maurencia.

Vintíř mimo jiné založil dnes již bývalý klášter Rinchnach ležící v Bavorském lese, také udržoval přátelské vztahy s českými knížaty Oldřichem (asi 975–1034) a Břetislavem I. (asi 1005–1055).

Nejstarší kostel v celém kraji

Současný kostel svatého Mořice byl vystavěn zhruba na přelomu 12. a 13. století v pozdně románském slohu, nechali jej zbudovat benediktinští mniši z Niederaltaichu.

S poustevníkem Vintířem tak nemůže mít nic společného, leda by na stejném místě dříve stála nějaká dřevěná stavba, jež měla symbolizovat moc a sílu křesťanství v této šumavské oblasti.

Přímo pod Mouřencem se nachází skalní masiv, který má vyzařovat negativní energii, a člověk by se tak u něj neměl příliš dlouho zdržovat. Je možné, že sem Vintíř tuto negativní energii vytlačil z Mouřence? Podle některých se to tak mohlo stát.

„Skalní hřeben je místem záporné zemské síly, což v minulosti kdosi využil k magickým praktikám. Proto se i dnes na něm zdržuje démon a jistě může sestoupit až k cestě, když pocítí potřebu lidské bioenergie,–tvrdí psychotronik Pavel Kozák.

Jedná se o architektonickou zvláštnost

Informační tabule udává, že „chrám v původní podobě obsahoval stávající presbytář s apsidou a téměř čtvercovou loď. Zajímavostí apsidy je její půdorys, kde vnitřní a vnější obrys nejsou souběžné křivky. Příčina tohoto řešení není známa.

Současně s lodí byla nad presbytářem postavena věž, což v českém prostředí představuje zajímavou zvláštnost“.

V jižní stěně kostelní zdi se do současnosti zachoval románský portál s archivoltou vykrojenou obloučky. V roce 1993 proběhla v kostele restaurace objevených vzácných nástěnných maleb ze 14. století.

Dochovala se zde freska znázorňující Poslední soud, kde jsou výjevy Krista s apoštoly, Setkání tří živých s třemi mrtvými, vyobrazení Vážení duší a další.

Panstvo mělo soukromou pozorovatelnu

Jedním z tajemných zákoutí kostela sv. Mořice je empora, jinak také oratoř. Místnost rozkládající se nad sakristií byla po dlouhou dobu nepřístupná a málokdo z těch, kteří místo navštívili, o tomto prostoru věděli.

Oratoř zde byla vybudována asi na přelomu 18. a 19. století při stavebních úpravách kostela. Místnost byla spojena příkrým schodištěm, jež vedlo k bočnímu vchodu do kostela.

Účel oratoře byl tak zřejmý, oddělená od ostatních částí kostela měla sloužit místnímu panstvu jako taková soukromá pozorovatelna při bohoslužbách.

V 19. století žila v osadě Annín rodina kašperskohorského měšťana Augustina Müllera, který se zasloužil o založení místní sklárny. Rodina Müllerových byla velmi vážená, stala se také patrony kostela a pravidelně přispívala na jeho provoz.

Manželka Augustina Müllera se jmenovala Anna a podle ní dostala vesnice v údolí svůj název. Müllerovi mají pod kostelem i svoji vlastní hrobku. Před vstupem do krypty je možné zpozorovat náhrobní desky, které připomínají členy Müllerovy rodiny.

Všechny do jednoho stihla smrt

V 50. a 60. letech 20. století se do hrobky vloupali vandalové, kteří nechovali ani ždibec úcty k mrtvým, svým hrubým chováním narušili klid zde pohřbených sklářů.

V kraji se vypráví, že vandaly stihla kletba, podle jiné verze se údajně v hrobce nakazili nějakou nemocí, jisté je však to, že nepřežil ani jeden.

Ať už za jejich smrt mohla krypta, či nikoli, potomci sklářské rodiny se rozhodli nechat hrobku zazdít, aby mrtví konečně nalezli klid.

Čí jsou to ostatky?

V barokní kostnici z 18. století je pohřbeno přibližně 5000 kosterních pozůstatků, jejichž původ nebyl nikdy zcela objasněn.

Některé teorie se přiklánějí k verzi, že jsou to bývalí farníci nebo pozůstatky švédských vojáků, kteří zde zahynuli během třicetileté války (1618–1648), ale k tomu, aby se mohly tyto teorie potvrdit, chybějí stěžejní fakta – na kostrách totiž nejsou patrná žádná zranění z bitvy.

Kaple, která sloužila jako hrobka rodiny Müllerů, byla ke kostnici přistavěna až později. Kostnice byla ještě do 80. let minulého století přístupná, dnes je pro veřejnost uzavřena, to ale neznamená, že je místo o to méně strašidelnější.

Někteří návštěvníci hřbitova pociťují v jeho západní části zbytkovou energii, jež se váže k tragické události, kterou může být i hromadná násilná smrt většího počtu lidí ve středověku.

Světélkující kosti

Několik pověr koluje i o tom, že kosti v mouřenecké kostnici světélkují. Jsou to snad duchové zemřelých, kteří se tímto způsobem snaží navázat kontakt s živými?

Nebo se jedná o přebujelou fantazii někoho, kdo se rozhodl prokázat svou odvahu a v noci vystoupat na vrcholek kopce?

Cestě, jež na Mouřenec vede, se říkávalo „cesta mrtvých“, vzhledem k její křivolakosti a nepřehlednosti se není příliš čemu divit, že se po ní nešlo zrovna nejsnáze.

Údajně výstup po ní má člověku ubrat jeho fyzickou sílu a výskyt spletitých větví má sebrat i odvahu.

Ještě než se tedy člověk dostane k samotné kostnici, tak je již cestou k ní fyzicky a psychicky naprosto vyčerpán. A jak je to s těmi světélkujícími kostmi? Ty totiž s největší pravděpodobností obsahují fosfor, který při dosažení určitých podmínek může zářit.

Kombinace zvětralých kostí a chemického složení půdy může mít za následek to, že kosti vydávají světlo.