Oblíbenější než voda, je mytí alkoholem, vínem nebo mlékem. Francouzský král Ludvík XIV. si po ránu myl ruce v pálence. Velmi žádané byly parfémy, zejména vůně pomerančových květů, hnijících jablek, hřebíčku a skořice.

Místo mytí obličeje se v 17. a 18. století používal ve velkém množství pudr až ve vrstvě silné 1 mm. Důsledkem byly vřídky, které se díky nedostatku slunce a vzduchu tvořily. Pokud si lidé občas umyli celé tělo, používali kádě nebo předchůdce vany.

Krásnou a zdravou pleť měli díky práci na čerstvém vzduchu venkované. Koupání v čistých říčkách, potůčcích a rybnících také přispívalo k jejich zdraví.

Změna názoru

Vzdělanější lidé, oslabení církve, rozvoj medicíny, to všechno vedlo v Evropě k tomu, že lidé pozvolna začínali na konci 18. století chápat, že špína a nebezpečné nemoci (například mor) jdou ruku v ruce.

Názor na škodlivost mytí se proto měnil. Čistota se postupně stala normou ve šlechtickém i měšťanském prostředí. Být špinavý znamenalo totéž jako být nedůvěryhodný.

Evropský mydlářský monopol

Většina lidí se v polovině 19. století již koupe doma v zinkové vaně. Jde o přísně soukromou záležitost. Samozřejmostí se stalo použití mýdla. Vznikly firmy, které se zabývaly jeho velkovýrobou.

V Čechách to byl George Schicht, který začal roku 1848 v Rynolticích u Liberce vyrábět tzv. „Schichtovo mýdlo“.

Syn Johann v jeho snaze pokračoval a v Novosedlicích u Ústí nad Labem vybudoval továrnu – před 1. světovou válkou byla největší v Evropě. Mytí se stalo běžnou součástí života. Očista je považována za prospěšnou lidskému zdraví.

Ve druhé polovině 20. století je koupelna vybavená vanou nezbytnou součástí nově budovaných domů a bytů. Uspěchaný životní styl přináší další změny. Vanu často nahrazuje sprcha.