„Zase pozdě,“ povzdechne si Platón a lehce protočí oči v sloup. Vidí, jak se další ze studentů trousí na jeho přednášku a zdánlivě nenápadně přisedne k hloučku ostatních. „Co jsem to jen chtěl říci?“ zamyslí se. Konečně znovu naváže nit předchozího vyprávění. Každé vyrušení ho hrozně obtěžuje…

Student Alexios se líně protáhne. Sluníčko pronikající oknem do aténského domu je moc příjemné a lechtá ho na obličeji. Nejraději by se ale obrátil na druhý bok a dopřál si ještě chvíli spánku. A to také udělá. Z chvilky je ale rázem víc než hodina.

Když se probudí podruhé, slunce už stojí na obloze mnohem výš. Chvatně se proto obleče do svého chitónu a spěchá z domu. Sotva stihne ukousnout chleba, a tak mu zase bude celé dopoledne kručet v břiše.

Studovat v Platonově akademii je sice čest, jen kdyby nemusel ráno tak brzy vstávat…

Spáči kazí autoritu

Když prochází vchodem do akademie s nápisem „Bez znalosti geometrie sem nikdo nevstupuj“ a podívá se do posvátného háje starých olivovníků, neunikne mu, jak už tam posedává ve stínu stromů hlouček studentů.

V jejich středu nechybí učitel, řecký filozof Platón (427‒347 př. n. l.). „Zaspal jsem,“ špitne Alexios profesorovi na omluvu a zčervená studem. Snaží se rychle zmizet mezi ostatními žáky. Jeho učitel po něm jenom naštvaně loupne očima.

Takové příběhy se tu opakují den co den. Jednou je to Alexios, podruhé někdo jiný. Platóna to mrzí, i když atmosféra je tu spíš neformální a nepanuje tu žádná tvrdá disciplína, stejně mu to kazí autoritu. Svoji školu přece nezakládal kolem roku 387 př. n. l.

proto, aby se musel pořád zlobit s nedochvilnými žáky. S železnou pravidelností mu pokaždé nějaký zpozdilec přetrhne tok jeho myšlenek. „Hodiny na vás!

To bude trest!“ rozhodne se jednoho dne, kdy se studenti scházejí celé dopoledne a on už toho má opravdu dost. Vymyslí proto šikovný budík, který svým hlukem přivede do školy každého. Použije jeden z nejstarších způsobů měření času, a to s pomocí vody.

Je známo, že pokud se použijí dvě stejné nádoby a dírkou v jedné z nich bude odkapávat voda do druhé, jednoduše tak dá změřit pokaždé stejná jednotka času.

Učitele vítají včas

Krátce po úsvitu se ozve ostrý pištivý zvuk. Z postele vytáhne i ty nejzavilejší aténské spáče. I Alexios vyskakuje z postele při prvním písknutí.

Pravděpodobně tenhle zvuk ráno, co ráno slýchá také Platonův nejslavnější žák, Aristoteles ze Stageiry (384‒322 př. n. l.)  i když o tom, jestli slavný matematik vstává s prvním zazvoněním, nebo si rád poleží, bohužel žádné zprávy nemáme.

Sám Platón září spokojeností. Pryč jsou doby, kdy rozespalí studenti přicházeli v polovině přednášky. Teď už ho vítají všichni včas. Jak to myslitel zařídil? Filozofovy hodiny fungují tvoří soustava celkem čtyř nádob, obvykle hliněných hrnců.

Z prvního hrnce odkapává voda malým otvorem do druhého. Druhá a třetí nádoba je spojená trubicí. Dovnitř druhé nádoby na spojovací trubici nasadí Platón dnem vzhůru zkumavku.

Jakmile se voda kapající z první nádoby dostane i do zkumavky a tekutina se začne rozlévat kolem, všechno najednou se na principu sifonu vycucne do třetí nádobky. Z ní odkapává voda malým otvůrkem do poslední uzavřené nádoby.

Tlak vody pak fouká zadržovaný vzduch do píšťalky umístěné u hrdla třetí nádobky. Ostrý pískot, podobný tomu jako u dnešních čajových konvic,  pak oznámí všem lenochům budíček.