Krajinu přikryl sníh. V žaludcích kručí hlady, končetiny se kroutí zimou. Není co dělat, není kam jít. Zvířata, která chtějí přežít nehostinné mrazy, ulehla k zimnímu spánku. A naši prapředci? Podle nejnovějších výzkumů španělských paleontologů udělali totéž!
Najdou si úkryt, schoulí se v něm a jejich tělesná teplota významně poklesne. Všechny tělní procesy se zpomalí na nutné minimum. Takhle tráví zimu například ježci, syslové, netopýři nebo třeba křečci. Jde o klasickou hibernaci neboli zimní spánek.
Rovnou si řekněme, že naši předci celou zimu určitě nespali. Existuje však ještě jedna forma zimního spánku, takzvaný nepravý. Tělesná teplota při něm takřka neklesá, ale tělo je neaktivní a významně šetří energii.
Zvířata spící nepravým zimním spánkem se během zimy probouzejí a dělají krátké vycházky. Tímto způsobem přežívají zimy třeba jezevci. A podle všeho i dávní hominidé…
Překvapení u Atapuercy
Mohou lidé upadnout na nehostinná období do zimního spánku? Ještě předloni by si každý zaklepal na čelo. Jenže tahle teze nevypadá najednou tak šíleně.
Vědci si posvítili na kosterní pozůstatky hominidů ze španělské jeskyně či spíše propasti Sima de los Huesos ve španělské krasové oblasti Atapuerca. Ta si získá slávu množstvím unikátních fosilních nálezů. Mezi ně patří i kosti nalezené ve zdejší jámě.
Jde o torza desítek jedinců člověka heidelberského. Ten žije přibližně v období před 600 000 až 250 000 lety. Vědci se dodnes přou, zda jde o předka homo sapiens, úplně nový druh člověka, anebo předchůdce člověka neandertálského.
Oproti svým předchůdcům má větší mozek. Nálezy, na které se odborníci zaměří, jsou staré asi 400 000 let.
Chatrné zdraví jako důkaz?
Španělský paleontolog Juan Luis Arsuaga Ferreras (*1954) se svým týmem porovnává kosti hominidů s kostmi zvířat, která se ukládají k zimnímu spánku. Zaměří se na léze, tedy poškození, která zvířata mají kvůli nedostatečnému přísunu potravy přes zimu.
Strádající těla trápí i nemoci, které by v době hojnosti a pohybu neměla. Kosti jeví známky hyperparatyreózy. Jde o poruchu, při které tělo vyrábí nadbytky parathormonu. Tenhle hormon je odpovědný hlavně za regulaci vápníku v krvi.
A jak vypadá hyperparatyreóza v praxi? Rozvíjí se osteoporóza, tedy řídnutí kostní tkáně, mohou se dělat cysty, ledviny jsou na hraně kolapsu – a v některých případech mohou selhat, srdeční rytmus ztrácí pravidelnost.
Kromě toho postižené trápí zácpa a k ní občas i žaludeční vředy. Většinu těchto příznaků lze rozpoznat i po tisíciletích z dochovaných kostí. A právě v hyperparatyreóze panuje podivná shoda předků člověka a hibernujících zvířat.
Poloopice to zvládnou…
Je to jen náhoda, že medvědi ze Sima de los Huesos mají stejné léze, jako člověk heidelberský? A co když k tomu dodáme, že někteří primáti hibernovat dokážou?
Například lemur maki tlustoocasý (Cheirogaleus medius) ze západního Madagaskaru a minimálně dva jeho blízcí příbuzní. Maki vydrží v hibernaci přes období sucha až na sedm měsíců!
Vědecký tým využije na španělské pozůstatky makrofotografii, mikroskopickou strukturu tkání zkoumá histologií a dojde i na počítačovou tomografii (CT). Zjistí, že k hyperparatyreóze trpěli naši prapředci i křivicí.
„Tohle všechno může naznačovat, že na genetické a fyziologické úrovni by tento hypometabolismus mohl zůstat zachován u řady savců, člověka nevyjímaje,“ vysvětluje Juan Arsuaga.
Proč Inuité nehibernují?
Studie rozhodně netvrdí, že dávní hominidé trávili zimu kontinuální hibernací.
Předestírá však, že se nacházeli v utlumeném stavu, který zpomalí metabolismus organismu natolik, aby – byť s následky – dokázal přežít v jeskyních nehostinné měsíce s minimem potravy. „A co Inuité?
Pokud by byl člověk schopen hibernace, určitě by tak učinil!“ oponují odpůrci této teorie. I na to má Arsuaga odpověď. Inuité přes zimu konzumují vydatný rybí tuk, který hominidé neměli k dispozici.