Jeden z nejmocnějších řeckých bohů Apollon údajně pomáhá věštkyním v čele s Pýthií předvídat budoucnost. Do Apollonova chrámu poblíž města Delfy si jezdí pro radu panovníci, státníci ale i prostí lidé téměř tisíc let.

Během této doby se jim od kněžek dostává rad, jak se rozhodnout. Ve většině případů ovšem nechávají věštby hodně prostoru pro vlastní výklad jejich slov…

Popularita místa vzdáleného asi 150 kilometrů na severozápad od Atén začíná růst již v osmém století před naším letopočtem.

V následujících letech si jen málo významných mužů té doby dovolí učinit nějaké významné rozhodnutí bez toho, aby ho podepřel názor delfské věštkyně.

Vliv a bohatství věštírny tak postupně stoupá a ne náhodou je často označována jako omphalos, což řecky znamená pupek světa. Věštkyně umí vždy ukázat budoucnost, jen občas ji adresáti neumí správně pochopit.

Poblíž může být špeh

V průběhu 6. století před naším letopočtem se poblíž antického Řecka začíná rodit nový a silný soupeř – Perská říše. V té době stojí v jejím čele Kýros II. Veliký (590/580–530 př. n. l.), který postupně buduje svou moc.

Mezi nimi se rozkládá Lýdská říše, zabírající přibližně území dnešních tureckých provincií Manisa a Izmir, mající právě na Řecko čilé obchodní vazby. Lýdský král Kroisos (595–547 př. n.

l.) sleduje zrození silného souseda na východě s obavami, uvažuje o válce. Nemůže si být ale jist, že jeho rádci nejsou ve službách Peršanů či naopak Řeků. Rozhodne se tedy obrátit pro radu na věštkyně.

Jak přechytračit věštkyně

Jakkoli sláva delfskou věštírnu předchází, Kroisos se rozhodne nejprve věštkyně vyzkoušet. Vyšle tedy několik poselstev do delfské, ale i dalších okolních věštíren a sám zatím přichystá kněžkám malou léčku.

Ověřit si platnost věštby do budoucna sice nemůže, ale vzdálenost by přece neměla ženám schopným nahlížet do budoucnosti bránit vidět ani současnost.

Poselstva tak dostanou poměrně jednoduché zadání – přesně po 100 dnech na cestě se mají věštírny dotázat, co právě král dělá nebo čím se zabývá. Výhodou je, že ani poslové v té chvíli nemohou nic tušit, a tak král získává jistou výhodu.

Želva v kotli

V den, kdy mají vědmy odpovídat, Kroisos udělá velmi nezvyklou věc. Přikáže ulovit velkou želvu a nechá ji vařit v měděném hrnci společně s kusem čerstvě poraženého jehněte.

Když pak jeho delegace předstoupí do chrámu boha Apollona v Delfách, Pýthie se nadechne a v extatickém stavu začne vykřikovat: „Cítím teď vůni vařené želvy s velkým štítem, v měděném hrnci se vaří spolu s jehnětem.

Měděný kotel je dole, poklice nahoře.“ Podobné sdělení posly přirozeně šokuje. Nezdá se jim příliš pravděpodobné, že by něco podobného král chystal. Proto se od Lýdie vrací poměrně zklamaní a s velkou skepsí předstupují před krále.

Ten ale místo hněvu začne jásat. Delfská věštírna jako jediná poskytne odpověď.

Jak na Peršany

Kroisa výkon věštkyň přesvědčí a zahrne je mnoha dary. Nyní už ví, koho má požádat o pomoc. A neváhá tak učinit. „Mám zaútočit na perského krále?“ zní jeho dotaz a Pýthie začne věštit. I tentokráte je její odpověď pro krále příznivá. Alespoň na první pohled.

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou,“ prohlásí Pýthie. Král je nadšen, porazí Peršany a posílí svou moc. Začne se okamžitě připravovat na rozhodující válku. Vydá se přes hraniční řeku a zprvu se vše vyvíjí velmi dobře.

Jenže u Pterie, dřívějšího hlavního města Asyrské říše, na něj čeká vojsko a v jeho čele Kýros II. V krvavé bitvě je lýdské vojsko na hlavu poraženo a Peršané celou říši ovládnou.

Kroisa ani ve snu nenapadne, že zničená může být jeho vlastní říše, nikoli Perská.

Drogy spouští vize

Historická literatura často popisuje věštbu tak, že Pýthie vystoupí na vyvýšené místo ke své trojnožce a zhluboka se nadechne z vázy na ní umístěné. Nedávné geologické průzkumy ale ukazují, že věštbu a její průběh ovlivňuje možná ještě jedna drobnost.

Kněžky jsou obvykle obyčejné dívky z nedalekých Delf, které se v běžném životě nevyznačují žádnými zvláštními schopnostmi. Před samotnou věštbou ale sestupují do posvátné komory, koupou se v kalském prameni a také se zde napijí vody.

Jenže právě na úpatí hory, kde se rozkládá chrám, vyvěrá na povrch země etylen, plyn, který je schopný navodit změny vědomí a může se projevovat podobně jako dnešní drogy. Dost možná jsou tak delfské pýthie ve skutečnosti narkomankami.

Pýthie není podle všeho jen jednou jedinou ženou, ale je to spíše obecné označení pro hlavní kněžku Apollonova chrámu.

Prostor pro interpretaci

Tomu, že vědmy jsou během svých vizí pod vlivem silných drog, ostatně nasvědčuje i způsob jejich vyjadřování. Jejich řeč je obvykle téměř nesrozumitelná a často přechází jen v jakési mumlání, přičemž své vize spíše nesouvisle vykřikují.

Proto jim na blízku musí vždy stát kněz, jehož úkolem je přeložit pýthiiny výroky posluchačům do srozumitelné řeči. To jim samozřejmě umožňuje přizpůsobit celou věštbu okolnostem.

Vzhledem k velkému vlivu delfské věštírny jsou tito kněží velmi vážení a je tak dost dobře možné, že právě u nich se sbíhají informace z celého tehdejšího světa a k jejich uším se donesou i věci, o kterých jejich současníci ani netuší.

Je tedy možné, že jsou to právě oni, kteří jsou schopni budoucnost odhadnout a uzpůsobit věštbu tak, aby se zdála pravdivá?

Pyrrhovo vítězství

Kněží v Delfách navíc oplývají ještě jednou důležitou schopností. Umí dobře mluvit a dokážou – jak se o tom ostatně přesvědčí i Kroisos – vyložit slova věštkyně velmi dvojznačně. A tak dá Pyrrhos I. Épeirský (319–272 př. n.

l.) na radu Pýthie, která tvrdí, že se svým lidem porazí římské vojsko. Dobrodružný Pyrrhos se nedá do další války příliš pobízet.

A skutečně se mu podaří Římany několikrát porazit a jejich moc oslabit, ovšem náklady na válku jsou pro jeho říši tak obrovské, že citelně ohrozí její stabilitu. Proto po bitvě u Auscula v roce 279 před Kristem prohlásí: „Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni.“ Přesto se delfské kněžky nemýlí.

Římští císaři utnou moc Delf

I když se delfská věštírna udrží na výsluní velmi dlouho, ani její věštkyně nejsou – pravděpodobně – schopny předpovědět svůj vlastní konec. Někdy ve 4. století před naším letopočtem získá Delfy pod svou vládu Filip II. Makedonský (382–336 př.

n. l.) a moc kněžek Apollonova chrámu začne upadat. Pádu Delf se věnuje i historik Plútarchos (46–120) ve své knize O selhání věštírny.

Boje mezi Makedonci a Římem nakonec znamenají i zkázu delfské věštírny, kterou nejdříve vyrabuje císař Sulla (138/134–78 př. n. l.) a více než 500 soch si odsud odváží i Nero (37–68).

První křesťanský císař Theodosius (347–395) pak věštírnu svým ediktem zruší – jako místo pohanského kultu.