Je časné podzimní ráno. Silný déšť bičuje přední sklo, zatímco řidič s nohou na plynu upřeně hledí na zastřenou okolní krajinu. Jeho spolujezdec si právě přesedl na zadní sedadlo. Chce mít klid, otevřít si kufřík a jeho obsahem v klidu listovat.
Vypadá to na normální pracovní den, dokud se neozve silný náraz a svět nezčerná.
Na rozdíl od svých předchůdců touží po režimu s lidskou tváří. Nechce být jen další figurkou, která zapadne na určené místo. Pro svůj postoj se Alexander Dubček (1921–1992) stane symbolem tzv.
pražského jara – zaslouží se o svobodu tisku, plánuje reformy i demokratizaci. Po nuceném podepsání moskevského diktátu se ale veškeré snahy mění v hromádku prachu. Je neustále v hledáčku STB, své renomé získává zpět až po revoluci. Ale jen na chvilku…
Muž s kufříkem
Je 1. září 1992 a před domem předsedy slovenské sociální demokracie, poslance a člena Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka zastaví před 7:00 služební vůz BMW. Za volantem sedí praporčík Ján Rezník a vyčkává.
Dubček je znovu v politické formě. Práci na tureckém velvyslanectví a kariéru mechanizátora má již dávno za sebou. Hodiny ukazují 7:20, když vychází z domu a usedá na sedadlo spolujezdce. S sebou má jen malý kufřík.
Až na doraz
Počasí je ten den šílené. I přesto Rezník sešlápne plynový pedál až na doraz. Dubček touží stihnout začátek zasedání předsednictva Federálního shromáždění v 10.00 a přání vysokého funkcionáře je přece rozkazem. Před Brnem však dochází k menší změně.
Dubček si přesedá na zadní sedadlo – údajně proto, aby měl čas na prostudování obsahu kufříku. Před Humpolcem se počasí ještě zhorší, kapky deště bičují čelní sklo čím dál rychleji.
I když Rezník sníží rychlost ze 150 km/h na pouhých 120 km/h, v úseku, v němž se právě nacházejí, je povolená pouze „osmdesátka.“ Ještě stihne sundat nohu z plynu, přejet do druhého pruhu, který se mu zdá bezpečnější… A pak?
Je 9:25 hodin a v BMW se právě zastavil čas. „Vyšlápl jsem spojku, domníval jsem se, že by se vozidlo mohlo srovnat… Vozidlo se dostalo do polohy zadní částí vpřed. Jeli jsme chvíli po kraji, na ten náběh svodidla jsme se pak převrátili. Zakřičel jsem: Pozor!… Pak si na události nepamatuji, až když jsem se probral venku.“
Tři nekonečné hodiny
Jako první je na místě nehody jistý A. Kocman, řidič škodovky, kterou jen před několika málo sekundami Rezník předjel. Z jeho slov je později patrné, že ve vzniklé vodní tříšti, jež způsobil náraz BMW do svodidel, spatří koncová světla.
Údajně. Možná. Havarované vozidlo nalezne mimo silnici, zadní část visí ve vzduchu pár metrů nad zemí. Zhruba 10 až 15 metrů před autem spatří sténajícího Dubčeka a Rezníka, krvácejícího z rány na obličeji. Po 20 minutách od havárie přijíždí policie.
Nedlouho po nich jsou na místě i záchranka a hasiči. Rezníka převáží s lehčími zraněními do Humpolce, zatímco Dubček odlétá vrtulníkem do pražské Nemocnice Na Homolce.
Má mnohočetná poranění hrudníku, tříštivou zlomeninu bederních obratlů s posunem úlomků, pohmoždění bederní míchy, zlomeniny žeber a další vážná poranění. Následná operace si vyžádá tři hodiny usilovné práce lékařů.
Dlouhý boj
Dubček má štěstí, operace se jeví jako úspěšná. Dokonce s chutí přijímá i návštěvy – Václava Havla (1936–2011) i předsedu Federálního shromáždění Michala Kováče (1930–2016).
Je přesvědčený, že se plně zotaví, čemuž přitaká i jeho sekretářka. Bohužel musí během září podstoupit další a další operace. Nakonec boj se zraněními prohrává 7. listopadu 1992.
Semínko podezření
Podle oficiální verze se jedná o obyčejnou autonehodu. Nehodu, jichž se v tomto úseku dálnice D1 odehraje požehnaně. „Byla to banální nehoda. V místě, kde se mělo jet osmdesátkou, jel řidič daleko rychleji,“ popisuje vyšetřovatel Josef Bláha.
Mnozí však této básničce vůbec nevěří, o čemž svědčí i články zveřejněné v Lidových novinách. Ačkoli palcové titulky hlásají, že o atentát nešlo, semínko pochybnosti je zaseto.
Je 3. září 1992, když se mezi řádky podaří objevit zprávu o vraždě polského expremiéra Piotra Jaroszewicze (1909–1992). To by možná nebylo až tak zajímavé, kdyby oba politiky nespojovala blížící se návštěva Moskvy.
Dubček, Jaroszewicz a bývalý afghánský prezident Muhammad Nadžíbulláh (1947–1996) jsou pozváni k jednání Ústavního soudu Ruské federace ve sporu mezi prezidentem Borisem Jelcinem (1931–2007) a vedením Komunistické strany a sovětské tajné policie.
Jejich úloha? Svědci. Mohl si snad někdo přát, aby jejich hlasy zůstaly umlčeny?
Odklízení svědků?
Má to být právě Jaroszewicz, kdo třímá všechny triumfy. Pro soud si velmi pečlivě připravuje dosud nezveřejněné materiály, které jako „zázrakem“ po jeho smrti zmizí.
„Motivem mohlo být získání dokumentů, které otec nechtěl nikdy zveřejnit,“ uvádí později jeden z jeho synů. Podobně reaguje také veřejnost – jedná se o akci ruské tajné služby. Bezpochyby.
Ze stejného důvodu je proto odklizen také Alexander Dubček, který ve svém kufříku údajně ukrývá cenné podklady pro soud. Stejně jako v případě Jaroszewicze, i Dubčekovo zavazadlo zmizí jako pára nad hrncem.
Pro vraždu hraje také skutečnost, že politik leží po nehodě asi 15 metrů před autem, zatímco BMW má rozbité zadní sklo. Náhoda? „Žádali jsme o expertizu automobilku BMW, ale pražské úřady s tím nesouhlasily,“ vysvětluje Dubčekův syn Pavol.
Bohužel pro rodinu Dubčekových vůz prověří pouze na ČVUT. Jinak mu nikdo nevěnuje větší pozornost.
Zpátky na zem…
Odpůrci jakékoli konspirační teorie vehementně vyvracejí. Namísto toho poukazují na Rezníkovu vášeň pro rychlou a riskantní jízdu, která se vzhledem k nepřízni počasí vymkla kontrole.
Na vině je proto pouze aquaplaning a také skutečnost, že se Dubček za jízdy nikdy nepoutá. Vyzdvihována bývá také jeho touha sednout si dozadu, což nebývá zvykem. A co ztracená aktovka? Ta jednoduše vylétne během havárie z auta a následně ji někdo odcizí.
Konec hádanek… Pravděpodobně
Kalendář ukazuje 31. březen 1993. Jedná se o den, kdy v Českých Budějovicích probíhá hlavní líčení proti obžalovanému řidiči Jánu Rezníkovi. Muž, který se podle soudců provinil ublížením na zdraví s následkem smrti, si vyslechne verdikt 12 měsíců nepodmíněně.
Podle soudců nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky. Jakékoli cizí zavinění není předmětem líčení. Vedení sociálnědemokratické strany Slovenska se ale nehodlá vzdát tak snadno. Roku 1999 proto dává podnět k dalšímu prošetření.
Bohužel pro ně dospějí čeští vyšetřovatelé v únoru 2000 ke stejně (neuspokojivému) výsledku jako v prvním případě. Na vině je pouze Rezníkova zběsilá jízda a aquaplaning. Nikdo třetí. Anebo jde jen o šikovnou manipulaci s důkazy? Dubčekův kufřík se totiž nikdy nenašel.