Proměna sociální demokratky v komunistku probíhá nečekaně rychle. Jde o vnitřní přesvědčení, nebo kariéristický kalkul? Ministryně Ludmila Jankovcová na počátku 50. let 20. století mluví o tom, jak se nám „brány socialismu doširoka otevřely“. 20 let poté se ale ocitá na černé listině komunistické strany…

V deníku Právo lidu vychází 23. listopadu 1947 článek s názvem Ženy na sjezdu strany, v němž si sociální demokratka Míla Grimmichová (1901–1957) ostře stěžuje, že ženy nejsou zastoupeny v politice.

„Možná právě její článek inspiroval nového předsedu Bohumila Laušmana k rozhodnému kroku,“ domnívá se současný historik Jiří Pernes.

Bohumil Laušman (1903–1963) slíbíl, že pokud bude znovu zvolen do čela strany, což se také stalo, vzdá se ministerského křesla.

V listopadu 1947 ho tak v úřadu ministra průmyslu střídá sociálně demokratická poslankyně Ludmila Jankovcová (1897–1990) – jako první žena v československé vládě.

Prezident Edvard Beneš (1884–1948) s podpisem jejího jmenovacího dekretu neotálí, Ví, s kým má tu čest. Ludmila studovala na Českoslovanské obchodní akademii v Praze v době, kdy on tam přednášel.

Názorový veletoč

Prioritou nové ministryně je ukázat ženám, že lze skloubit kariéru s péčí o rodinu. „Sama jsem pocítila na vlastní kůži všechny starosti zaměstnané ženy s dítětem.

Ostatně i nyní musím spojit povinnosti doma s povinnostmi v úřadě…,“ vysvětluje deníku Mladá fronta. Na ministerstvu se musí nejprve vypořádat třeba s tím, že v obchodech je nedostatek textilu.

Ustojí i únorový převrat v roce 1948. Ještě 19. února prohlašuje na zasedání předsednictva sociální demokracie:

„Ve vzniklé krizi se musí sociální demokracie ujmout iniciativy, poněvadž jen tím můžeme zabránit KSČ, aby demokracii u nás suspendovala úplně!“ Když ale o den později vyzve sociálně demokratický ministr výživy Václav Majer (1904–1972) stranické vládní kolegy, aby podali demisi, Jankovcové se očividně nechce.

V ministerském křesle se jí zalíbilo a 21. února 1948 už podporuje komunistické návrhy…

Odsuzuje Sověty

Odměna ji nemine. V letech 1948–1954 vede ministerstvo výživy ona, dalších devět let stráví v křesle místopředsedkyně vlády, stává se členkou ÚV KSČ. V teple ministerských a stranických kanceláří se roku 1963 dočká i politického důchodu.

Jenže v roce 1968 se zapojuje do reformního procesu komunistické strany, což se jí vymstí. 6. března 1970 ji pošlou před prověrkovou komisi. „Nechápala jsem to jako internacionální pomoc.

Neztotožnila jsem se se vstupem vojsk,“ vyjádří se Jankovcová k srpnu 1968. Tím si zatluče hřebíček do politické rakve. „Jankovcová do strany nepatří,“ prohlašuje Lubomír Štrougal (*1924). Seberou jí stranickou knížku. Ludmilu to naštve.

Urazí se do té míry, že na konci 70. let 20. století najde společnou řeč s disidenty a podepíše Chartu 77.  S žádnou perzekucí se vzhledem ke svému věku už nesetká, a dokonce se dočká i změny režimu v listopadu 1989. Umírá 5. září 1990.