Nevysoký diktátor vypadá v ohromném sále ještě menší. Náhle zatleská. Zvuk se nese až k dělníkům dokončujícím dvojité točité schodiště. Práce ustane. „Předělat! Stupně mi nevychází na krok!“ vzteká se první muž Rumunska.
Vyděšený architekt cítí, jak se mu derou do očí slzy. Tohle je už podruhé. Přijde o kariéru, anebo rovnou skončí v lágru?
Jen málo komunistických režimů se v 70. a 80. letech minulého století může chlubit takovou mírou brutality, jako ten rumunský. Vede ho prezident a diktátor Nicolae Ceaușescu (1918–1989), jeho manželka Elena (1916–1989), jejich příbuzní a přátelé.
Zatímco si hrstka vyvolených užívá luxusu, běžní Rumuni čelí chudobě, hladu a nelítostnému teroru tajné policie Securitate. V hlavním městě Bukurešti, na troskách poničených zemětřesením, vyrůstá monstrózní palác.
Je to připomínka absolutní moci diktátora nad poddanými. V davu narůstá zuřivý hněv.
1424 mrtvých, 8000 raněných
Je páteční večer 4. března 1977. Hlavní město se pomalu ukládá ke spánku. Mnozí neodolají a zamíří do restaurací. Netuší, že ve 300 kilometrů vzdáleném městě Vrancea se v hloubce 94 kilometrů právě pohnula země.
Zemětřesení, jehož síla přesahuje 7. stupeň Richterovy škály, zasáhne i rumunskou metropoli. Následky jsou strašlivé. Hroutí se domky i mnohapodlažní budovy. V jejich troskách jen v Bukurešti najde smrt 1424 lidí, dalších bezmála 8000 bude zraněno.
Padají budovy ministerstev i nedávno dostavěné obytné domy. Jejich zhroucené betonové zdi odhalují stavební lajdácké se spoustou bublin a naházených odpadků. V troskách skončí celé čtvrti. Osudným se to stane pro obyvatele 5. městské čtvrti zvané Dealul Spirii.
Zhruba 40 000 lidí bude nuceně přestěhováno. Diktátor se totiž rozhodne vztyčit na troskách jejich domovů symbol své moci.
Plánované stavbě musí ustoupit 7 kilometrů čtverečních města. Právě zde se bude rozkládat park. V jeho centru bude třetí největší kancelářská budova světa – hned po Pentagonu a sídle thajského parlamentu v Bangkoku.
Ambiciózní projekt je po vyhrané soutěži svěřen do rukou tehdy 28leté architektky Ancy Petrescu (1949–2013). Ta koordinuje práce 10 dalších architektů a s jejich pomocí ještě dalších 700, kteří se na plánování podílejí.
Megalomanskému plánu musí ustoupit Národní archiv, kláštery, nemocnice, stadion a 37 továren a dílen. Kopec, na kterém se čtvrť nachází, bude srovnán se zemí. Zkáze uniknou jen tři pravoslavné kostely, které budou přemístěny jinam, aby nerušily výsledný dojem.
Rozměry berou dech
Roku 1984 se pouští do práce na 20 000 stavebních dělníků. Pomáhat jim bude 5000 vojáků. Celkově se na výstavbě paláce podílí přes 1,5 milionu dělníků, nemluvě o zástupech takzvaných dobrovolníků. Není divu.
Stavba je 240 metrů dlouhá, 270 metrů široká a 86 metrů vysoká. Má 21 křídel, 1100 místností a tvoří ji celkem 20 pater.
Nad zemí jich je 12. V podzemí se jich nachází dalších osm. V tom posledním, nejhlubším, se nachází diktátorova pojistka pro případ jaderné apokalypsy.
Ceaușescu je sebevědomý diktátor, ale děsí se studené války mezi USA a tehdejším Sovětským svazem. Desítky tisíc střel s jadernými hlavicemi míří z jednoho konce světa na druhý. Stačí jedna chyba a celé státy se promění v neobyvatelnou poušť.
Pro tento případ je tu však 8. podzemní patro dosahující do hloubky 92 metrů. Skládá se z hlavní haly, která disponuje telefonním spojením na všechny vojenské jednotky v Rumunsku.
Nechybí obytné místnosti pro nejvyššího pohlavára a jeho nejvěrnější. Místnosti obklopené 1,5 metry betonu mají odolat i nejsilnější radiaci. Z krytu navíc vede 20 kilometrů tunelů, které ho spojují s nejdůležitějšími státními institucemi.
Diktátor osobně kontroluje detaily megalomanského plánu. Příchod nejvyššího představitele a jeho manželky má probíhat po dvojici ohromných schodišť postavených na míru.
Drobný Ceaușescu je háklivý na zmínky o své tělesné výšce a nechá schodiště dvakrát přestavět. To proto, aby stupně odpovídaly jeho konstituci. Každá místnost musí mít perfektní akustiku.
Své spolupracovníky totiž často svolává tlesknutím, jehož zvuk se musí nést rozlehlými sály.
Kam se hrabou pyramidy
Komplex budov, který vzniká, má větší objem než velká Cheopsova pyramida v Egyptě! Její hmotnost přesáhne 4,2 miliony tun a Ceaușescův palác nad ní triumfuje. Stane se nejtěžší budovou na světě. Figuruje i v Guinessově knize rekordů.
Je tak těžký, že se každý rok propadá o 6 milimetrů do země. Prezidentova nezřízená megalomanie má velký háček. Chudý stát se astronomicky zadlužuje – a lid to vidí.
V Rumunsku 80. let chybí suroviny, základní potraviny jsou na příděl, v zemi není dostatek elektrické energie, výpadky jsou na denním pořádku. Televize vysílá jen pár hodin denně. Obrovský zahraniční dluh ještě zvýší nenáviděný palác.
Lidé si šeptají, že místo milionu tun mramoru, 3500 tun křišťálu na lustry a stovek tun bronzu, by se mohly nakoupit léky pro děti.
Stavba si vyžádá neuvěřitelných 5500 tun betonu, 7000 tun oceli a 200 000 tun skla. Nechybí stovky zrcadel, závěsy protkané zlatem a stříbrem, z nichž ten největší váží 2 tuny.
Za mřížemi komunistických lágrů mezitím končí statisíce odpůrců režimu a čelí tam mučení a nelidským podmínkám. Mnozí se nevrátí, jiní s podlomeným zdravím…
Nechá střílet do lidí
V zemích sovětského bloku je od chvíle, co převezme vedení SSSR Michail Gorbačov (*1931), znát citelné uvolnění. A v Rumunsku? Nic. V roce 1989 se jednotlivé režimy hroutí jako domečky z karet.
U nás začíná sametová revoluce, i to ale diktátora nechává chladným. Když v Temešváru na západě jeho země vypuknou v prosinci téhož roku nepokoje, jeho ozbrojenci bez milosti postřílí přes 1000 neozbrojených demonstrantů. Pohár trpělivosti tím přeteče.
Protesty se rychle šíří. 21. prosince 1989 Ceaușescu mluví k rozlíceným lidem. Běsnící dav se ho pokusí zlynčovat. Uprchne, ale moc v zemi převezme armáda a zatkne ho. V rychlém procesu je i se ženou odsouzen k smrti.
Do očí popravčí čety pohlédnou oba 25. prosince 1989. Nedostavěný monstrózní palác v Bukurešti lidé nemilosrdně vydrancují.
Dokončení megalomanského projektu je v roce 2006 vyčísleno na v přepočtu 68 miliard korun. V ohromných budovách nyní sídlí obě komory rumunského parlamentu i Národní muzeum současného umění, konají se tu konference i mezinárodní summity.
Velkou část komplexu se však nedaří využít. Sály tak zůstávají prázdné…