Kulinářské experimenty Římanů v 1. století n. l. sepisuje Marcus Gavius Apicius, milovník luxusu a labužník žijící v době vlády římského císaře Tiberia. Ve své kuchařce se zmiňuje o rybí omáčce zvané garum, která patří mezi skutečné lahůdky.
Vyrábí se z nasolených makrel, které se smíchají s menšími rybami. Vzniklá směs se nakládá na tři měsíce do hliněných nádob, v nichž kvasí na slunci.
Vzniklá tekutina se sbírá a vlévá do typických džbánků a výsledek je natolik famózní, že se ve starověkém Římě používá jako koření téměř do všech myslitelných pokrmů.
Potravina pro chudé i pro bohaté
Dokonce je naprosto samozřejmou součástí i sladkých moučníků. I do buchet a koláčů se přidává alespoň jedna její lžička. Mísí se tak překvapivě třeba s ovocem nebo medem.
Ošklíbáte se? Prolnutí chutí ale přináší zajímavý výsledek, U této omáčky ale platí, že je k dostání v různé kvalitě od nejlevnější pro chudší vrstvy až po mistrovský potravinářský výrobek určený na stůl těch nejbohatších patricijů.
Nejlepší je z Pompejí
„Kup jedině garum z Pompejí,“ přikazuje bohatá Římanka své služebné, která se právě chystá na trh.
Omáčka z města pod Vesuvem patří k obzvlášť proslulým delikatesám. Její výrobna se nachází kousek za městem, protože zápach zkvašených ryb nepatří zrovna mezi příjemné vůně. Na druhou stranu výsledek poněkud nevábného procesu římští gurmeti milují.
Vyrábí se na celé řadě míst Římské říše i v jejích provinciích a poptávka po ní je veliká – proto se mnohdy jedná o skutečně velkokapacitní továrny.
