Nálada na pražské Staroměstské radnici je v březnu 1458 napjatá. Katoličtí páni se v kanceláři purkmistra už několik hodin hádají, zdali Jiřího z Poděbrad zvolit, či nezvolit českým králem.

Neshody dojdou tak daleko, že Hazmburk s Rožmberkem na sebe vytáhnou meče. Pak ale zastánci Poděbrada odpůrce přesvědčí.

Dolní lem kroužkové zbroje sice ještě tahá po zemi a přilbice mu v jednom kuse padá do čí, ale v rukách už svírá zbraně hodné dospělých mužů.

Píše se právě 30. květen 1434 a nedaleko středočeských Lipan si právě umírnění kališníci podporovaní katolíky poměřují síly s radikály. Za stranu umírněných se zde bije i teprve čtrnáctiletý Jiří z Poděbrad (1420–1471).

Navzdory vítězství a všemu co k němu patří si však budoucí český král řinčení zbraní a pach krve nijak zvlášť nezamiluje. Naopak, do dějin vejde jako přemýšlivý diplomat vyhledávající raději mírová řešení a spolupráci.

Ne snad, že by byl zarytým pacifistou – s tím by to ve vrcholném středověku nedotáhl ani na pomocnou sílu čeledína v maštale, ale i v porovnání s jeho současníky nelze přehlédnout jeho smysl pro dialog a velkorysost.

Jasná pravidla

Zemský sněm dnes volí nového českého krále. Natěšení Pražané nečekají, že se jím stane kdokoliv jiný, než právě uznávaný domácí šlechtic a otevřený kališník, Jiří z Poděbrad.

Radniční hodiny ještě neodbily poledne, když se na Staroměstském náměstí objeví jejich kandidát. Dav propuká v jásot, který Jiří přeruší jen na chvíli, aby přítomné vyzval k zachování pevné mysli a připomenutí potřebnosti boje za utrakvistickou myšlenku.

Pak se otočí a zmizí ve vratech Staroměstské radnice. Po celou dobu je z okna sledován členy sněmu, který má záhy o jeho osudu rozhodnout.

Zatímco většina z nich jsou sami vyznavači kalicha a při pohledu na shromážděný lid dojetím smáčí kapesníky, dojmy katolických pánů jsou přesně opačné. „Už teď se chová, jako kdyby byl náš král.

To se ještě ukáže,“ procedí skrz zuby Jan I. z Rožmberka (asi 1430–1472). Vzhledem k tomu, že volba českého krále musí být podle zemského práva jednomyslná, pak to ještě v ten den nevypadá s Jiřího šancemi příliš nadějně.

Málem teče krev

Rožmberk si nejdříve vydupe, aby katolické panstvo rokovalo o volbě osamotě, tedy bez přítomnosti kališníků. Když se pak za nimi zabouchnou dveře purkmistrovy kanceláře, odhodí všechny zábrany. „Neustoupím. Pošlapal bych tím čest svého rodu.

Podle smluv mezi Zikmundem a Habsburky legitimního dědice trůnu máme, byť v ženské linii,“ hřímá se zaťatou pěstí. Ostatní katoličtí páni ale jeho vášně krotí a například Jan Zajíc z Házmburka si ho rovnou začne dobírat.

Na to uražený Rožmberk tasí zbraň, ale přítomní páni mu ji stačí vyrazit. Svou neurvalostí ale podporu pro svůj odmítavý postoj vůči Jiřího zvolení spíše ztrácí. „Nemám ho rád, ale stejně nám nic jiného nezbývá.

Přijměme ho,“ řekne jeden z velmožů a ostatní souhlasně přikyvují. Potřebují ale i hlas Rožmberkův.

Souhlas prochází žaludkem

Když ani po několika hodinách věc nikam nevede, panstvo svého vzpurného kolegu pošle k Jiřímu, aby své námitky adresoval přímo jemu. „Jednání netrvalo dlouho.

Když se Jan vrátil, upjatě oznámil, že i on souhlasí s volbou pana Jiříka,“ píše český historik Vlastimil Vondruška (*1955) s tím, že Rožmberk za svůj souhlas získal kromě dalších výhod i pozici hejtmana.

Později se začne tradovat, že ve skutečnosti si Jiří souhlas katolického panstva vynutil regulérním vydíráním.

„Účastníci sněmu prý byli na radnici zadržováni a v přízemí byl přítomen kat s pacholky, aby odstranil nepohodlné velmože, kteří by s volbou nesouhlasili… Nic z toho ale nebyla pravda,“ doplňuje Vondruška.

Jiří si ve skutečnosti přízeň velmožů zajistí opačným přístupem. Pro pány dá prostřít bohatý stůl plný pšeničných placek, klobás a samozřejmě piva. Ke konci dne 2. března 1458 je Jiří z Poděbrad zvolen českým králem.