Skupinka turistů prochází majákem, když tu najednou se jedna z účastnic zastaví a rozhlíží se kolem sebe. „Přece je tu zakázané kouření,“ napadne ji, když ucítí vůni tabáku. Jenže nikdo s cigaretou není kolem vidět. Není divu, majitel téhle cigarety je už zřejmě pár desítek let po smrti.
Světelný paprsek zřejmě prvního majáku postaveného na americké Floridě už dávno neukazuje cestu lodím. Světlo majáku nesoucí jméno svatého Augustina (354–430), stojícího na samém prahu poloostrova, ovšem podle všeho přitahuje pozornost dále. A nejen živých.
Toho majáku se nevzdám
Maják vlastní Alan Ballard, pro původní stavbu není ale zvoleno úplně vhodné místo, takže floridská vláda se jej snaží donutit k prodeji. Ballard proslul svou pečlivostí, a tak se mu příliš nelíbí, že by měl svůj maják přenechat státu.
Nakonec ale roku 1865 podlehne, přesto prohlásí: „Nikdy to tu neopustím a budu na maják dávat pozor!“ Je možné, že odhodlaný muž svůj slib dodržel? Dodnes se zde stává, že se záhadně otevírají dveře a rozsvěcují světla.
Kde se bere ten tabák?
Některé jevy možná můžeme vysvětlit křikem racků či poryvy větru. Ovšem že by si racek zapálil cigaretu? To možná bude spíše Peter Rasmusson, který na majáku strávil celkem 23 let, a možná se s ním nemůže rozloučit ani po smrti.
Rasmusson je znám jako tvrdý manažer, který velmi dbá na to, aby vše na majáku fungovalo. A to zřejmě dodnes! A tak se vůně jeho cigaret line čas od času po schodišti, když jde zkontrolovat, jestli všichni dělají svou práci dobře.
Neopatrný natěrač
Není ale jediným vášnivým kuřákem, jehož duše obchází maják. Ještě před jeho příchodem se totiž na věž majáku vydá Joseph Andreu (?–1859), který správu majáku přebírá od svého otce. Jenže v roce 1859 vyleze na lešení, aby opravil nátěr.
Jeden neopatrný krok a Andreu padá téměř 20 metrů. Na místě umírá. Těžké kroky, které jsou čas od času slyšet na železných schodech, dokládají, že maják neopustil. Péči o maják pak převezme jeho manželka Maria Mestre de los Dolores Andreu.
Ta se stane svědkem další tragédie. Během občanské války se konfederační voják Joseph Pacetti (1828–1864) snaží demontovat čočku majáku, aby znesnadnil orientaci vojskům Unie. Je ale smrtelně raněn.
Dívka na ochozu
Největší tragédie ovšem maják teprve čeká. Začátkem 70. let 19. století na maják nastoupí Hezekiah Pity, aby jej zrenovoval. Jednoho dne roku 1873 si čtyři z jeho dětí hrají i s vychovatelkou v okolí.
Děti si i přes varování dospělých vlezou do vozíku, který slouží na dovoz zásob. Ten se najednou dá do pohybu! Pád z útesu je nevyhnutelný. Dvě z dětí se podaří zachránit, ale Eliza (1860–1873) a Mary (1858–1873) utonou.
Od té doby se majákem rozléhá dívčí křik a pláč. Na ochozu se navíc začne objevovat postava dívky. Je to náhoda, že má stejnou modrou blůzu a modrou čapku, kterou měla v osudný den nebohá Mary?
Pomoz mi, prosím!
Vyfotografovat maják není vůbec snadné, na fotografiích se často objevují záhadné obrazce. Jeden z pozdějších správců dokonce nakonec odmítne nocovat přímo v majáku a pronajme si přilehlý bungalov.
Dívky se zjeví dokonce dvěma aktérům pořadu Ghost hunters, kteří na maják dorazí. Na jejich nahrávce je možné jasně rozeznat ženský hlas: „Pomoz mi, pomoz mi, prosím!“ Tohle už na racka nevypadá!
