Ještě položit korunu na hlavu a je hotovo. „Snad jsme vybrali dobře,“ honí se v myslích zástupcům českých stavů během korunovace Fridricha Falckého českým králem.

Nepřátelské vojsko je prakticky za branami a osud celého stavovského povstání tak nyní spočívá na tom, jak si povede nový panovník. Zimní král ale katastrofálně selže.

Nabídku panovnického žezla Fridrichu Falckému (1596–1632) si generální sněm zemí Koruny české nerozmyslí ani poté, co pár dní nato budoucí český král pomůže zvolit jeho úhlavního nepřítele, Ferdinanda II. Štýrského (1578–1637) římským císařem.

Snad tak učinil s cílem si římskoněmeckého krále udobřit, či alespoň proti sobě nepoštvat, tato úlitba se na každý pád mine účinkem, neboť Ferdinand má krátkou paměť.

Chudák či opilec

Habsburka zemský sněm formálně sesadí 19. srpna 1619 a jako náhradu zvažuje celkem tři kandidáty. Prvním je zchudlý savojský vévoda Karel Emanuel (1562–1630), který je tak trochu chronický adept na jakoukoliv uvolněnou korunu.

Usiloval již o korunu francouzskou, římskou, a teď by chtěl i tu českou. Proti němu stojí saský kurfiřt Jan Jiří (1585–1656). I tento fanatický luterán má k ideálu daleko.

Málokdy je viděn bez číše v ruce a kolikrát v opojení nejde pro ránu daleko. Situace je holt kritická a mezi slepými se i jednooký může stát králem, doslova. I proto Falckého fakt, že hodil Ferdinandovi hlas, z úzkého okruhu kandidátů na trůn nediskvalifikuje.

Pomoc z Anglie?

Falcký má kromě otevřených sympatií ke stavovskému povstání v rukávu ještě jeden trumf. Je ženatý s Alžbětou Stuartovnou (1596–1662) dcerou anglického a skotského krále Jakuba I. (1566–1625).

Od této protestantské velmoci si české stavy slibují finanční či rovnou vojenskou pomoc, to se ale vysoce přepočítaly.

Ačkoliv má Jakub pověst vášnivého milovníka lovu a všeho co k němu patří, jakmile se má postavit nepříteli, který nemá kopýtka a paroží, potřebná razance mu žalostně chybí. S Habsburky si nechce nic začínat.

Labutí píseň

Tuto skutečnosti si ale zemské stavy nepřipouští. Na konci srpna 1619 nabídnou Fridrichovi českou korunu a ten po krátkém otálení přijme. „Konečně odhodlal se, a přijev slavně do Prahy, korunován jest v kostele sv.

Víta administrátorem strany kališnické dne 4. listopadu,“ píše o korunovaci Zimního krále, český historik Jeroným J. N. Solař (1827–1877).

Slavnost, která se po ceremonii pořádá na Pražském hradě, je však pro české stavovské povstání již jen labutí písní. Přesně rok po korunovaci rebelové utrpí na Bílé hoře od katolíků zdrcující porážku. Sám Fridrich se na bitvu ani nedostaví.