Když se v učebnicích píše o historické osobnosti, která „zemřela za nejasných okolností“, jde často o vraždu, kterou nikdo nevyřešil, nechtěl vyřešit, nebo se dokonce vůbec nepřišlo na to, že šlo o vraždu.

Spisovatel Emile Zola (1840–1902) rozhodně není troškař. Stihne napsat na 30 románů, desítky povídek, stovky novinových článků. Kromě toho stíhá souběžně žít ve dvou paralelních vztazích a živit dvě rodiny.

Vedle manželství s životní láskou Alexandrine Zolovou (1839-1925), kterou si bere v roce 1875, se v roce 1888 bláznivě zamiluje do mladé švadleny Jeanne Rozerotové (1867-1914), se kterou si pořídí dvě děti. Dceru Denise (1889-1942) a syna Jacquese (1891-1963). Příliš sluníčkový však jeho život není.

Veřejný nepřítel

Zejména poslední roky dostává pořádně zabrat.

„Měl jsem sen, že všechny udělám šťastnými, ale vidím, že to není možné,“ říká na adresu svých dvou rodin, navíc se stává terčem masové hysterické nenávisti, když se otevřeně postaví na stranu židovského důstojníka Alfreda Dreyfuse (1859–1935) obviněného ze špionáže.

Množství urážek, od „kamaráda Němců“ přes „zaprodance Židů“ až po „svini Zolu“, může konkurovat jen množství anonymních dopisů, které mu vyhrožují smrtí. Dostává je každý den a mnohé jsou velmi konkrétní, nejen co se týká způsobu smrti.

Přes tuto štvanici se zdá, že Zola umírá bez cizího přičinění, jako oběť nešťastné náhody.

Komín netáhne

Když se 28. září 1902 vrací společně s Alexandrine ze svého venkovského sídla do Paříže, je chladno. Sluha se snaží zatopit, ale trvá to dlouho, protože komín netáhne. „To je v tomhle počasí přece normální,“ krčí rameny Alexandrine.

Unaveni cestou, jdou manželé brzy spát, ale dvě hodiny po půlnoci se Alexandrine probudí. Je jí špatně a zvrací. Emile je na tom podobně. Odmítne však budit služebnictvo, přesvědčen, že snědli něco zkaženého a zítra jim bude dobře.

Nenapadne ho, že byt je plný oxidu uhelnatého z ucpaných kamen, přesto instinktivně vstane, aby otevřel okno. Už to nestihne. Cestou ztrácí vědomí a upadne. Do bezvědomí upadá i jeho žena.

Když je ráno sloužící najdou, jemu už pomoci nedokáží, zatímco Alexandrine se po rychlém převozu do nemocnice probere. „Otevřel jsem kamna. Rumiště bylo ucpané,“ vypoví policista, který se ráno jako první dostal do bytu Zolových.

Pitva prokáže otravu oxidem uhelnatým a vyšetřování je uzavřeno jako nešťastná náhoda. Dlouhá léta o tom nenapadne nikoho pochybovat.

Dobře utajená vražda?

Jenže tak jednoduché to není. Ani opakovaný pokus při rekonstrukci totiž neprokázal, že by stav komínu mohl vést ke smrtící koncentraci oxidu. Vláda přesto požaduje rychlé uzavření případu a vše, co odporuje teorii o nehodě, je smeteno ze stolu. Není divu.

Opoziční tisk naznačuje možnost, že byl spisovatel zavražděn a mezi podezřelými se ocitají nejen Zolovi odpůrci, ale dokonce i Alexandrina, které jako motiv přišijí žárlivost.

Stejně horkým bramborem by mohla být sebevražda, k níž by byl dohnán nenávistnými útoky. „Takové odhalení by při třaskavé situaci ve Franci mohlo vést až k občanské válce,“ konstatuje Bellemare.

A té je třeba zabránit, takže Zola zkrátka zemřel nešťastnou náhodou. Platí to až roku 1953, kdy je zveřejněno nečekané svědectví.

V roce 1924 se údajně na smrtelné posteli k Zolově vraždě přizná fanatický nacionalista a antisemita, kamnář Henri Buronfosse (1874-1928). S kolegy využil toho, že v domě probíhaly opravy, pronikli na střechu, kde si označili Zolův komín a ucpali ho.

Další den brzy ráno využili zmatku a komín zase uvolnili. Nikdo si tehdy ničeho nevšiml. Přestože je přiznání zpochybňováno jako nepodložené, vysvětluje všechny nejasnosti kolem Zolovy podivné smrti otravou, které nemohlo dojít.