Farář odříkává smuteční projev, ale byť mu pozůstalí visí očima na rtech, nerozumí mu ani slovo. Za zdí hřbitova totiž příslušníci Rudé armády naschvál tůrují své motocykly. Pohřeb Jana Patočky tak probíhá v nebývale neuctivé atmosféře. Komunisté si se signatáři Charty 77 neberou servítky.

Ode dne, kdy Československo zavalily tanky vojsk Varšavské smlouvy, uběhlo teprve šest týdnů. Ačkoliv ve svém důsledku je Pražské jaro již fakticky zlikvidováno, reformní duch v politických strukturách dosud setrval.

V čele (okupovaného) státu nadále stojí prezident Ludvík Svoboda (1895–1979), pozici prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa vykonává Alexander Dubček (1921–1992) a zůstává i většina členů liberálně orientované vlády Oldřicha Černíka (1921–1994).

V této podivné době Československo prostřednictvím svého zástupce v New Yorku signuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a též Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, kterými se přihlašuje k linii právního státu po vzoru politicky vyspělejších západních států.

Iluzorní práva

Oba dokumenty vyjdou ve Sbírce zákonů a mají tedy platit, ale neplatí.

Na nedodržování závazků plynoucích z přijetí dvojice paktů pak poukáže občanská iniciativa Václava Havla (1836–2011) a Pavla Kohouta (*1928) známá jako Charta 77. V úvodu poukazují na přijetí mezinárodních paktů o občanských právech a povinnost státu se jimi řídit.

„Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu,“ stojí v petici, kterou jenom v první vlně podepíše přes 240 lidí. „Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních.

Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se,“ píše se dále v Chartě.

Komunisté pro Chartu?

Chartisté mají pro strach uděláno a možná trochu naivně si to Havel ve společnosti novináře Ludvíka Vaculíka (1926–2015) a herce Pavla Landovského (1936–2014) 6. ledna namíří rovnou na Federální shromáždění, jemuž chtějí kopii textu předat.

Na cestě je zadrží příslušníci Státní bezpečnosti. Šíření petice tím ale nezastaví, takže komunisté přistoupí k ostré mediální kampani. Sami tím ale paradoxně přispějí k jejímu rychlejšímu šíření.

Zatímco předtím o Chartě vědělo jen pár zasvěcenců, od poloviny ledna plní kritické komentáře stránky novin snad každý den, takže se o Havlovi a jeho iniciativě dozví i v té nejposlednější vesničce.

Významný text v mediálním honu na chartisty představuje článek Ztroskotanci a samozvanci, který 12. ledna zaplní dobrou polovinu jedné strany Rudého práva…

Hrstka statečných

Největším dílem kampaně proti Chartě je podpisová akce nazývaná Anticharta (oficiálním názvem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru), kterou se mají umělci vymezit vůči obsahu Havlovy petice. Mnozí přitom obsah původní Charty vůbec neznají!

„Naprostá většina těch, kteří podepsali Antichartu, činili tak pod nátlakem a v zájmu svého chleba s máslem v atmosféře okupační beznaděje,“ vysvětluje český spisovatel Jan Beneš (1936–2007).

Svůj podpis pod reaktivní text připojí přes 7000 umělců, včetně těch nejslavnějších. Podepsat odmítla jen hrstka, mezi nimi například zpěvák Vladimír Mišík (*1947) či herečka Taťána Fischerová (1947–2019).

Ani jeden z nich si několik let nezahraje… (Pokračování článku najdete v časopise History revue)