„Jídla je málo! Na někoho se vůbec nedostane!“ davem, shromážděným na moskevském Chodynském poli, se šíří panika. Lidé se tlačí směrem ke stánkům s občerstvením. Provizorní dřevěné lávky přes výmoly praskají pod vahou lidských těl.
Kdo upadne, většinou už nevstane. Masa lidí se valí dál přes něj…
Dne. 30. května 1896, Chodynské pole. Už od půlnoci se zde shromažďují davy lidí, je jich asi 200 000. V brzkých ranních hodinách je jich odhadem už dvojnásobek, možná i půl milionu.
U příležitosti korunovace ruského cara Mikuláše II. Alexandroviče (1868–1918) se tu bude konat slavnost. Jakmile v šest hodin ráno úředníci oznámí začátek akce, veselici lidé okamžitě prolomí kordon ve vstupu.
Celou akci má hlídat 1800 kozáků a zřízenců, jejich počet na množství příchozích ale vůbec nestačí. Lidé se útokem vrhají na přístřešky s občerstvením. „Pro všechny jídlo stačit nebude!“ šíří se mezi nimi panika.
Všichni se tlačí na dřevěných lávkách, které zakrývají příkopy. Konstrukce se ale hroutí pod náporem masy lidí. Lidé padají na zem a tisíce dalších se valí přes jejich ležící těla. Bilance neštěstí je krutá: 1389 ušlapaných a 1300 těžce raněných. Některé prameny však mluví o ještě vyšším počtu obětí.
Bude slavit dál?
O masakru se ihned dozví sám Mikuláš II. „Zruším svůj další program. Veselit se v takový okamžik je nevhodné,“ prohlašuje mladý car. Jenže u svých blízkých se nesetkává s pochopením.
Především strýcové, tři bratři jeho zesnulého otce, mu začnou takové rozhodnutí okamžitě rozmlouvat. „Nehodí se, abyste rušil účast na plese francouzského vyslanectví. Dobré vztahy s Francií jsou pro vás mimořádně důležité,“ kladou mu na srdce.
Francie je tehdy ruským spojencem a honosná recepce si navíc vyžádala obrovské přípravy. Jenom kvůli ní do Moskvy putovaly drahocenné tapiserie a spousty stříbra a z Provence dorazily zásilky statisíců růží, určených na výzdobu. Car tedy s pokrčením ramen ustupuje nátlaku příbuzných.
Zaplatí aspoň pohřby
Pouhý den po nešťastné události tak následuje další opulentní hostina. Tentokrát se pro změnu servíruje želví polévka, hovězí s kořenovou zeleninou, husí játra v aspiku, krůtí a kuřecí pečeně, květák a jako dezert ananas a další ovoce.
Bohatou hostinou ale dává car do ruky zbraň svým kritikům. „Jak může pokračovat v hodování, když se stala taková tragédie?“ ozývají se hlasy ruských nespokojenců. Nejde totiž pouze o francouzský ples.
I na další dny jsou naplánovány plesy britského a německého vyslance nebo recepce s dalšími zahraničními delegacemi. Nejsilnější kritika přichází se zpožděním. „Je to zlé znamení pro carovu vládu,“ neodpustí si někteří lidé.
Car ale chce ukázat, že není žádný necita, lhostejný vůči utrpení druhých.
„Z vlastní kapsy, nikoli tedy ze státního rozpočtu, daroval rodinám všech obětí tisíc (některé údaje hovoří o čtyřech tisících) rublů a převzal pohřební výdaje za nebožtíky, kteří by jinak skončili v hromadném hrobě,“ píše současná rakouská autorka Elisabeth Hereschová.
Jediný obětní beránek
„Zahajte vyšetřování, kdo je za masakr zodpovědný,“ přikazuje navíc car.
Organizaci veselice měl na starosti dvorní ministr Illarion Ivanovič Voroncov-Daškov (1837–1916) a Mikulášův strýc velkokníže Sergej Alexandrovič Romanov (1857–1905), guvernér Moskvy.
„Propustit,“ rozhodne o jejich osudu Mikuláš. „Jestli Sergej Alexandrovič bude muset opustit svoji funkci, odstoupíme také,“ vyhrožují ale ostatní velkoknížata, příbuzná s carskou rodinou. Mikuláš II. i tentokrát podlehne jejich nátlaku.
Moskevský guvernér zůstává v úřadu. Jediným obětním beránkem se tak stává ministr Voroncov-Daškov.