„Vezměte koště a alespoň zameťte, holoto líná,“ napomíná hospodyně zlobivé děti. V celé chalupě se smýčí ostošest. Mlýn na potoce na kraji vsi mele mouku dlouho do noci. Mlynář se svojí chasou sotva zamhouří oči, aby se na všechny dostalo.

Plno práce mají i v nedalekém pivovaru. V neděli se připravuje posvícení, svatý František, kterému je zasvěcen zdejší kostelík, má jmeniny v pátek, což si žádá pořádnou oslavu.  Podle tradice se dobře pojí a popije buď neděli před nebo po světcovu svátku.

Málem přijdou na buben

Každá obec i město má kostel zasvěcený jinému svatému, a tak se na podzim pořád někde slaví. Na památku izraelského krále Šalamouna (†asi 933 př. n.

l.), který na oslavu vysvěcení dokončeného chrámu v Jeruzalémě sezval přátele na bohatou hostinu a slavnost každoročně opakoval. „Byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě.

Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově,“ připomíná tradici biblické Janovo evangelium. V chalupě Hájkových to před posvícením vře. Všechno se musí lesknout, pečou se buchty i maso.

I kdyby si měli celý rok utrhávat od úst, teď chudoba nesmí být vdět. Zabijí husu, dají na stůl úrodu ze sadu i zahrady. Co na tom, že je tahle trachtace málem přivede na mizinu…

Příležitost pro otrapy

Na posvícení se všichni řídí heslem „Host do domu, Bůh do domu.“ Musí podat občerstvení i těm, kterým by raději viděli paty. Mezi pozvanými nechybí příbuzní, farář, učitel a kostelník. S nimi se ale svezou i nežádaní otrapové.

„Hej, selka, nalej pivo,“ vykřikne za plotem místní opilec. Každé posvícení obejde většinu zdejších chalup. Jejich majitelé nemají srdce ho vyhodit a nalijí mu. Ožrala pak vyspává v poli za vsí. Je to ale jenom neškodný pobuda.

K mazanějším hostům se řadí služebnictvo ze zámku nebo panští úředníci. Selky se ani nezeptají a vtrhnou rovnou do chalupy. „Stehno je moje,“ bere panský sluha vonící husí pečínku vytaženou z trouby.

Zámečtí si osobují právo na to nejlepší a o dovolení se neptají. Hospodyně je ale nemohou vyhodit z chalupy, to by jim pěkně zatopili. Raději doufají, že nezvaní návštěvníci co nejdříve vypadnou sami.

Chystá konec vyjídačů

Oslavy jsou trnem v oku rakouskému císaři Josefovi II. (1741–1790). Jeho snem je centralizovaná říše bez zmatků, a to platí i o posvícení. Nejraději by ho sjednotil.

Proto roku 1786 rozhodne, že už v příštím roce se bude slavit posvícení v celé zemi třetí říjnovou neděli po svátku svatého Havla. Nejde ale jeho rozmar. Leccos se ale doslechl o vyjídačích, kteří si z posvícenských slavností dělají svoji obživu.

Spousta lidí ovšem začne slavit obojí, Havelské i svoje místní posvícení. Proč? Centrálně stanovený termín slavností sedlákům není po chuti.

„Vždyť tím jednotným posvícením by lidé ztratili to nejcennější – možnost vzájemně se navštěvovat, a tím pádem se vícekrát do roka setkat, pobavit, dozvědět se, co je nového, a hlavně dobře se najíst a napít,“ píše současná česká folkloristka Kamila Skopová. Císař nešvar neodstraní a lidem naopak přidá povinnost navíc…