Věda je krásná, ale také zrádná. V análech dějin vědy je zapsáno mnoho tragédií, při kterých badatelé přišli o život nebo byli zmrzačeni.

Většinou se tak dělo v chemických laboratořích, ale nejen tam. Tyto smutné příběhy jsou v mnohém poučné až do dnešních dnů.

Do Slunce nekoukat!

Kdo: Galileo Galilei (1564–1642)

Co se mu stalo: oslepl

Otec moderní astronomie a fyziky. Tím přece nemůže být nikdo jiný než slavný vědec a vynálezce Galileo Galilei. Mezi jeho úspěchy lze zařadit vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování nebo účinnou podporu díla Koperníkova.

Galileovo dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových.

Navíc jeho konflikt s římskokatolickou církví je vnímán jako zásadní příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodné mysli. Traduje se o něm historka, že tak dlouho zíral dalekohledem do Slunce, až se mu zcela poškodila sítnice a on oslepl.

Do Slunce se koukat nevyplácí, ale zde zřejmě bylo vše trochu jinak, než praví legenda. Galilei skutečně oslepl, ale až dlouho poté, co prováděl svá pozorování.

Příčinou jeho slepoty byl nejspíše zelený zákal. Přesto se však Galileovi stala jeho vášeň pro vědu osudnou. Nikoliv však v laboratoři jako mnoha jeho následovníkům, ale před církevním tribunálem.

Nakonec však pod hrubým nátlakem své objevy odvolal a díky tomu jej nečekal osud Giordana Bruna, kterého římskokatolická církev nechala v roce 1600 upálit.

V laboratoři raději nic neochutnávat

Kdo: Karl Scheele (1742–1786)

Co se mu stalo: otrávil se rtutí

Švédský chemik Karl Scheele se do dějin vědy zapsal především objevem kyslíku, dusíku a wolframu. Vysvětlil také pojmy šíření tepla a tepelné záření.

Kromě toho objevil černání chloridu stříbrného ultrafialovými paprsky, což byl důležitý moment pro vývoj fotografie. Scheele byl původně lékárník a jeho práce v mnohém připomínala postupy středověkých alchymistů.

Ze džberů a ampulí se kouřilo a dýmalo, v baňkách probíhaly bouřlivé chemické reakce a mezi tím vším běhal nadšený Karl. Měl ovšem jeden zlozvyk, který by si každý chemik měl odpustit. Vzniklé sloučeniny rád ochutnával.

Vzhledem k tomu, že dokázal izolovat kyseliny fluorovodíkovou nebo šťavelovou a také hořlavý acetaldehyd, musel být jeho žaludek obzvlášť odolný. Každopádně jeho předčasnou smrt doprovázely typické příznaky pro otravu rtutí…

Vědec prolezlý rtutí

Kdo: Michael Faraday (1791–1867)

Co se mu stalo: otrávil se rtutí

Elektromagnetická indukce, magnetické a elektrické siločáry. To vše objevil anglický vědec Michael Faraday. Chemické názvosloví pak obohatil o termíny anoda, katoda, elektroda nebo ion.

Ač neměl matematické vzdělání a ve svých pracích nikdy nepoužíval vzorce, přesto na vědeckém poli dosáhl pozoruhodných výsledků.

Samozřejmě i za pomoci nespočetných pokusů, které se mu staly osudnými. Když bylo Michaelovi 24 let, zaměstnal jej sir Humphry Davy jako asistenta v chemické laboratoři londýnského Královského institutu.

Davy experimentoval s kyselinami i s chlorem a některé bouřlivé pokusy radikálně poškodily jeho zrak. I proto potřeboval asistenta, kterým se stal právě Faraday. K chemickým haváriím dochází i v současných laboratořích, kde je přitom přísně dbáno na bezpečnost.

Jak asi musela vypadat chemie před dvěma sty lety? Někdo ale musel přijít třeba i na to, že lít vodu do kyseliny není zrovna nejšťastnější nápad. Řečeno spolu s Cimrmanem, někdo musel říci okolnímu světu:

„Tudy ne, přátelé.“ Nepřekvapí tedy, že při bouřlivých chemických pokusech si vážně poškodil zrak i Faraday. Navíc pracoval s řadou prvků, které jsou jedovaté.

Faraday ke konci života trpěl chronickou otravou rtutí, projevující se úpornými bolestmi hlavy, chudokrevností i psychickými problémy. Trpěl závratěmi a výpadky paměti, což je pro badatele obzvlášť zlé. Ke konci života napsal jednomu ze svých přátel:

„Paměť mě silně opouští, takže si nemohu vzpomenout na závěry, k nimž jsem dospěl včera, musím si několikrát opakovat sled svých myšlenek. Ani zapisování mi nepomáhá…“

S radioaktivitou není legrace

Kdo: Marie Curie-Sklodowská (1867–1934)

Co se jí stalo: umírá na leukémii z vysokých dávek radioaktivity

Když mladá Varšavanka složila v roce 1891 přijímací zkoušky na fakultu fyziky a chemie pařížské Sorbony, stala se vůbec první ženou, které bylo umožněno na této prestižní škole studovat. Už jen tento fakt svědčil o mimořádném talentu Marie Sklodowské.

A vskutku, po objevech polonia a radia je Marie odměněna v roce 1903 Nobelovou cenou. A nádavkem dostala v roce 1911 ještě jednu. Jenže s radiem ani poloniem rozhodně není žádná legrace.

Oba prvky jsou radioaktivní a radioaktivita si s lidským zdravím příliš nerozumí. A Marii mimo jiné zajímalo, jak záření působí na člověka. Například po dobu 10 hodin nosila na ruce připevněnou špetku radiové soli.

Během tří týdnů se vytvořila hluboká hnisavá rána, která se hojila další dva měsíce. Asi tedy nepřekvapí, že život úspěšné vědkyně ukončila v roce 1934 leukémie, která byla vyvolána právě častým kontaktem s radioaktivními prvky.

Smrt přišla již po devíti dnech

Kdo: Louis Slotin (1910–1946)

Co se mu stalo: zabila jej radioaktivita

Když německý chemik Otto Hahn objevil v roce 1939 princip jaderného štěpení, vojenské kruhy po celém světě zbystřily.

Svět se chystal na nejkrvavější konflikt v dějinách a mnohým bylo jasné, že jaderná zbraň by byla rozhodujícím hráčem v tomto šílenství. Naštěstí pro svět nacistické Německo nedotáhlo výrobu jaderné bomby do konce.

Američané však ano, v roce 1942 zde byl zahájen projekt Manhattan, který vyvrcholil shozením dvou atomových pum na japonská města Hirošima a Nagasaki. Na projektu se podílel i mladý vědec Louis Slotin.

Již předtím se podílel na stavbě prvního funkčního jaderného reaktoru a přes své mládí byl v oblasti jaderné fyziky považován za experta.

Zvláště byl ceněn pro schopnost montáže odpalovacích zařízení. I když válka skončila, ve výzkumném komplexu v Los Alamos jaderný výzkum pokračoval.

I v úterý 21. května 1946. Ten den Louis Slotin se svými kolegy bádal nad tím, za jakých podmínek dochází k řetězové reakce. Ve svém experimentu měli k dispozici dvě kovové polokoule, jejichž střed byl vyplněn radioaktivním plutoniem.

Pokud se polokoule přiblížily k sobě, vzniklo nadkritické množství plutonia a řetězová reakce se mohla rozběhnout.

Celý pokus připomínal dráždění velmi jedovatého hada bosou nohou… Slotin navíc experiment prováděl ručně, jen za pomoci obyčejného šroubováku, kterým od sebe obě polokoule odděloval.

A co čert nechtěl, v jednom okamžiku Slotinovi šroubovák z ruky vypadl a polokoule se spojily. Laboratoř osvítil modrý záblesk a radiace vystoupala nad kritické hodnoty. Louis Slotin věděl, že je zle, ale i přes šok dokázal obě polokoule od sebe roztrhnout.

Jeho kolegové tak byli zachráněni, do Slotinova organismu však vnikla radiace mnohonásobně převyšující smrtelnou hranici. „Vy budete O. K., ale já jsem nejspíš vyřízený,“ řekl obraceje se k ostatním vyděšeným vědcům. Měl bohužel pravdu, za pouhých devět dní v nemocnici zemřel.