„Pšt,“ naznačí muž rozespalé dívce a pro jistotu jí položí ruku na ústa. Vyhlédl si ji jako svoji budoucí ženu a s nějakým rituálem svatebních námluv si nehodlá lámat hlavu. Dívku jednoduše ukradne přímo z domu jejích rodičů.

Zmatené děvče se nedokáže nijak bránit. V 9. století na území Velkomoravské říše nejde o nic neobvyklého…

1. Obchod: Platí se kovem i plátnem

„Jednu hřivnu,“ poručí si obchodník za látky. Kupující rozváže provaz a svlékne z něj železný prut s otvorem. Zaplatí a obchod je uzavřen. Velkomoravská hřivna se v 9. století stává prvním kovovým platidlem.

Hrubě vykované železné pruty o délce asi 5-47 centimetrů a hmotnosti 8-700 gramů slouží jako tvrdá měna při uzavírání obchodů. Podobnou měnou se ale stává také plátno.

„Z původního plátěného šátku se vyvinula skutečná plátěná měna velmi blízká nekovovým penězům,“ uvádí český historik a numismatik Jaroslav Pošvář (1900–1984). Ovšem často se zdejší lidé spokojí jednoduše s výměnným obchodem.

2. Pohřbívání: Zákaz posmrtné výbavy

Pohřební rituál je u konce. Zpěvy už dozněly, mrtvého spouštějí dolů do vykopané jámy. Pozůstalí ho před obřadem zabalí látky a uloží do dřevěné konstrukce podobné rakvi. Na cestu mu náleží pohřební výbava, zahrnující například nůž, hrnec, spony.

Ocitne se dole v hlíně spolu s ním. Vyšší společenské třídě toho ale náleží mnohem více, například meč, sekera, kopí, ostruhy, ženám potom prsteny a náhrdelníky. Milodary se do hrobů vkládají navzdory tomu, že křesťanské pohřby to zakazují.

Jde po pohanský zvyk, který ještě dlouho přetrvává, podobně jako pohřby popela do mohyl. Bez výbavy se pohřbívá jenom chudina, nebo ti, kteří to s křesťanskou vírou u nás myslí opravdu vážně.

Mocní bojovníci si mnohdy užívají posmrtného odpočinku v rakvích s kováním. Ukládají je hned u kostela nebo dokonce dovnitř jako znak jejich výsostného postavení.

3. Rodinný život: Žena se stará o krb

Hospodyně z malé zemnice vyprovodí s pláčem na věčnost své už čtvrté dítě. Dospělosti se nakonec dožijí z jejích sedmi dětí jenom dvě. Podle archeologa Jiřího Neustupného (1905–1981) ale nejde o nic výjimečného.

Žena má na starosti rodinný krb a výchovu dětí, považuje se za samozřejmost, že na svět přivádí jednoho potomka za druhým. Nemoci v prvních letech života jí berou jedno dítě za druhým. Přitom ale musí být i dobrou manželkou.

„Základ slovanského sňatku, podobně jako jinde… je jednak výkup, jednak únos ženy,“ píše archeolog a antropolog Lubor Niederle (1865–1944). Únosy tehdy nejsou ničím výjimečným.

„Oznamte všem, aby si nikdo nebral manželku bez veřejně slaveného sňatku,“ zmiňuje například Pražský homiliář. Únos si zřejmě klade za cíl obejít rituál námluv nebo zákony. O rodinném životě v 9. století se toho ale moc neví.

 Archeologové se často domnívají, že muž a žena byli manželé podle toho, že odpočívali na věčnosti v určité poloze v jednom hrobě.

4. Řemesla: Zkrotí i vysokou teplotu

I uprostřed zimy je tu obrovský žár. Dosahuje až 1400 °C. Kolemjdoucí si proto nechávají před kovářovou dílnou velký odstup a vstupují dovnitř jenom tehdy, když musí. Kovářovo velké kladivo v pravidelném rytmu dopadá na obrovskou kovadlinu.

Pod údery se rodí nová sekera. Z železa či bronzu tu zvládnou vyrobit i nože, pluhy či radlice pro polní práce. Jemnou ruční práci ale dokážou i při výrobě šperků. O kus dál se nachází hrnčířská dílna, kde dva hrnčíři zručně točí nové nádobí.

„Specializovanost a organizovanost řemesel uvnitř velkomoravských center dosáhla v 9. století takové úrovně, jaká se u nás opět objevila až v počátcích středověkých měst 13. století,“ píše současný český archeolog Luděk Galuška.