„Vytrhnout,“ ukáže posunkem jeden pravěký obyvatel marocké jeskyně Taforalt druhému. Zub bolí a musí ven. Trhání zubů pralidé ovládají. Archeologické nálezy ukazují, že 90 % obyvatel jeskyně mělo vytržený minimálně jeden zub.
A překvapivě tihle lovci a sběrači mají úplně stejné množství kazů jako my dnes…
„Zaostalí lidé,“ taková je představa mnoha lidí o našich pravěkých předcích. Výzkumy posledních let ale ukazují, že svůj názor musíme poopravit. Neandrtálcům už přiznáváme, že mohli kreslit na stěny jeskyní.
Asi nás ale brzy přesvědčí i o tom, že docela slušně vládli primitivním zubním kartáčkem, nebo že jejich recepty vydají na kuchařskou knihu.
1. Klacík místo kartáčku
Mýtus: V pravěku neexistovala žádná hygiena.
Realita: Pralidé si dokázali primitivně čistit zuby a občas se umyli v řece.
Jazyk neandrtálce jezdí okolo zubu. Snaží se odstranit semena rostlin, která se mu zasekla v mezizubním prostoru. Nedaří se mu. Ještě chvíli se marně pokouší vyprostit zbytek jídla. Nakonec popojde k blízkému keři.
Ulomí z něj malý klacík a strčí si ho mezi zuby. Chvíli s ním zápolí, než se mu konečně povede semena uvolnit. Má za sebou primitivní čištění zubů a může se znovu pustit do jídla. Už před 49 tisíci lety se neandrtálci o první čistění zubů.
Dokazují to například nálezy z jeskyně El Sidron na severu Španělska. Když archeologové zkoumají chrup zdejších neandrtálců, neujdou jim dřevěná vlákna zachycená v zubech. Jednoznačný důkaz, že použili klacík jako kartáček.
2. City navzdory drsné realitě
Mýtus: Malí pralidé prožívali drsné dětství.
Realita: Neandrtálci i příslušníci rodu homo sapiens měli své děti velmi rádi.
Neandrtálští chlapci a děvčata si hrají na vrcholu skály. Honí se. Asi šestiletý chlapec se rozběhne. Naznačí svému staršímu sourozenci: „Stejně ti uteču.!“ Rozběhne a až na samou hranu skály a… šlápne do prázdna. Několik metrů letí vzduchem dolů.
Dopadne hlavou přímo na ostrý kámen. Ozve se srdcervoucí výkřik. Matky zpozorní. Tři ženy se rozběhnou za dětmi. Mezi nimi nechybí matka raněného chlapce. Křik svého dítěte by poznala mezi tisícem jiných zvuků. Propuká v pláč.
„Neandrtálci vedli velmi náročný život a často zřejmě trpěli nedostatkem.
Z toho není daleko k představě o drsné výchově dětí,“ říká Britka Penny Spikinsová, jejíž vědecký tým zkoumal zvyky neandrtálců a došel k tomu, že navzdory obecné představě o drsném neandertálském dětství, ženy svoje potomky milovaly a měly s nimi velmi těsné citové vazby.
Musíme si uvědomit, že stejným (tj. nehostinným) podmínkám čelily i děti ve společenství pravěkých lidí Homo sapiens…Je proto zapotřebí důsledně rozlišovat mezi drsným dětstvím a dětstvím prožitým v drsných podmínkách,“ uvádí všechno na pravou míru Spikinsová.
3. Lahodné maso na medu
Mýtus: Museli se spokojit s jednotvárnou stravou.
Realita: Pralidé si dokázali připravit jídlo na mnoho různých způsobů.
Neandrtálští muži se právě vrátili z lovu. Jejich nosy dráždí vůně pečeného masa. Všichni už jsou pořádně vyhladovělí a těší se, že se nacpou. Nehrozí jim, že by je jejich ženy krmili den co den stejným jídlem. Zítra bude pro změnu maso vařené s česnekem.
Neandrtálci i lidé druhu homo sapiens mají k dispozici spoustu surovin pro přípravu chutného jídla. Velice oblíbený je med. Když jednou po lovu připraví ženy jako odměnu maso s medem, všichni se olizují až za ušima.
„Medu bylo v pravěku dost,“ potvrzuje všestranné využití téhle sladké suroviny historička Magdalena Beranová. Postupem doby si lidé všimnou, že med je i výborným konzervačním prostředkem.
