Vesmír lidstvo přitahuje odjakživa. Díky jeho zkoumání o něm již řadu věcí víme, k odhalení však toho ještě mnohem více zbývá. Tyto zajímavé informace o kosmu vás ohromí…
1. Odlupující se kůže na nohou
Astronauti uvnitř Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) volně plují, a tudíž nezatěžují nohy chůzí. Proto se jim v prvních týdnech pobytu ve vesmíru kůže na ploskách nohou vyhladí a zjemní.
Předtím se jim z nich ale nějaký čas odlupují šupinky odumřelé a zrohovatělé kůže. Ty ulpívají na ponožkách, které si kosmonauti mohou měnit pouze jednou za 2 až 3 dny.
Na ISS totiž není pračka a použité prádlo se nakládá do zásobovacích lodí, které shoří v atmosféře při svém návratu na Zemi. Během výměny ponožek tak musí být astronauti velmi obezřetní, aby se částečky kůže z ponožek neuvolnily.
Pak by totiž nějakou dobu poletovaly v prostoru vesmírné stanice, než by ji nasály zpětné vzduchové filtry.
2. Nucená karanténa pro astronauty
Během kosmického letu Apollo 11 stanuli američtí astronauti Neil Armstrong (1930–2012) a Buzz Aldrin (nar. 1930) dne 20. července 1969 poprvé na povrchu Měsíce.
Po svém návratu o čtyři dny později byli, z důvodu ochrany před zavlečením mimozemského života na Zemi, nuceni pobývat v karanténě. A to už na lodi USS Hornet, která je vylovila z oceánu.
Tam je přišel pozdravit i tehdejší americký prezident Richard Nixon (1913–1994). V karanténě setrvali kosmonauti až do 11. srpna 1969. Paradoxní je, že pokud by se na jejich skafandrech opravdu zachytily vesmírné bakterie, v modulu by se rozmnožily.
Přitom první, k čemu po jejich návratu na Zemi došlo, bylo otevření poklopu modulu. Karanténou si prošly ještě posádky lodí Apollo 12 a 14, pak byla zrušena.
3. Astronomická cena vesmírného skafandru
Úkolem skafandru je udržet kosmonauta naživu v drsném prostředí vesmíru, během vystavení vakuu a teplotním extrémům. Pozlacené průzory na helmě chrání lidský zrak před jasným slunečním zářením.
Cena skafandru NASA se pohybuje kolem 12 milionů dolarů, přičemž 70 % z této částky připadá na batoh a kontrolní modul.
Batoh umístění na zádech skafandru umožňuje kosmonautům dýchání, dodává jim kyslík a odstraňuje oxid uhličitý, rovněž zásobuje skafandr elektřinou a chladí vodu, která ochlazuje celý oblek.
4. Prcci ve vesmíru vyrostou
Vesmírné prostředí působí na lidské tělo v mnoha směrech, ne vždy však ideálně. Díky mikrogravitaci (nízké gravitaci) mohou v průběhu svého pobytu na ISS astronauti vyrůst až o 3 %, tj. muž vysoký 180 cm na orbitě poporoste o dalších 5 centimetrů.
Uvolnění obratlů a „růst“ jsou však jen dočasné, několik měsíců po návratu na Zemi se vše zase vrátí do normálu.
Nedávno vědci zajistili, že vesmírné prostředí dokonce způsobuje chaos uvnitř buněk a mechanismů DNA. U astronautů, kteří pobývali v kosmu delší dobu, navíc identifikovali problémy s průtokem krve tělem.
5. Obří Měsíc na horizontu
Měsíc, Slunce, a dokonce i souhvězdí se nám na horizontu jeví daleko větší, než když se nacházejí vysoko na obloze. Tento jev je znám již od starověku.
Přitom ověřit si, že se velikost Měsíce nemění, můžete snadno – stačí k tomu rulička papíru, kterou jej budete pozorovat na horizontu i výš.
Klam, díky kterému se nám nebeské objekty zdají až 3x větší, bývá často přisuzován tomu, že oblohu nechápeme jako polokouli, ale jako zploštělou klenbu. Proto nám předměty, na které se díváme vzhůru, připadají menší.
Roli sehrává i fakt, že na obzoru můžeme velikost tělesa s něčím porovnat, kdežto na obloze nikoli.
6. Mléčná dráha se srazí s Andromedou
Vědci předpokládají, že přibližně za čtyři miliardy let dojde ke střetu Galaxie v Andromedě s Mléčnou dráhou. Výpočty, kdy přesně ke střetu dojde, nejsou přesné, protože není jasné, kolik temné hmoty se mezi galaxiemi nachází.
Kdyby neexistovala temná hmota ani slapové jevy, galaxie by se díky řídkému rozmístění hvězd jen prostoupily. Zmíněné jevy ovšem způsobí, že se většina hvězd Mléčné dráhy dostane na oběžnou dráhu kolem jádra Andromedy včetně samotného jádra Mléčné dráhy.
Tento děj bude ukončen asi 4–5 miliard let od počátku kolize.
Osud sluneční soustavy je nejistý, Slunce se vlivem kolize zřejmě dostane na okraj galaxie a život na Zemi, pokud ještě bude existovat, začne ohrožovat radiace, výbuchy supernov i riziko srážky s vesmírnými tělesy.
7. Vesmír je vlastně na dosah
Dle obecné definice se za vesmírný prostor označuje ta oblast kosmu, kde se nenachází žádná atmosféra. Ovšem některé vrstvy atmosféry sahají až do výšky 10 000 km nad povrch Země.
V takovém případě se žádný člověk, s výjimkou astronautů programu Apollo, do vesmíru nepodíval. Hustota atmosféry však rychle klesá s výškou.
Nyní je tedy za hranici vesmíru považována výška 100 km, kterou stanovil americký inženýr Theodore von Kármán (1881–1963). V této výšce už družice zvládají obíhat kolem Země.
Pokud by se autem dalo jet kolmo vzhůru, do vesmíru byste tedy dojeli za méně než hodinu.
8. Záhadná smrt Tychona Brahe
Tycho Brahe (1546–1601), významný dánský astronom, byl nadaným pozorovatelem hvězdné oblohy, kterého překonal až vynález dalekohledu. Řadu let však panovaly nejasnosti kolem jeho smrti.
Po hostině u Petra Voka z Rožmberka (1539–1611) roku 1601 jej stihla akutní urémie, nebyl tedy schopen močit, zřejmě v důsledku selhání ledvin. Dva týdny nato zemřel v Praze. O 300 let později, v roce 1901, byly jeho ostatky podrobeny zkoumání.
Obsahovaly nezvykle vysoké množství rtuti, což rozpoutalo debaty o tom, že byl zřejmě otráven. Za pachatele byl nejčastěji označován Braheho konkurent, německý astronom Johannes Kepler (1571–1630).
Nové zkoumání ostatků, zahájené roku 2010 v Praze, však prokázalo, že Tycho Brahe zemřel přirozenou smrtí.
9. Lidské stopy zůstanou na povrchu Měsíce miliony let
Na povrchu Měsíce stanulo mezi roky 1969–1972 celkem 12 lidí. Astronauti zanechali na povrchu měsíčního tělesa své stopy, stejně jako zbytky náčiní. Roku 2009 se po 38 letech podařilo lidské stopy na Měsíci znovu vyfotografovat.
Jak je možné, že zůstaly v prachu zachované?
Měsíc má velmi řídkou atmosféru (srovnatelnou s hustotou té zemské ve výšce 500 km nad povrchem), není zde voda ani vítr, takže jeho povrch nesužuje eroze, nedochází zde ani k žádné sopečné aktivitě a s ní spojeným změnám povrchu vesmírného tělesa. Stopy zde tedy mohou zůstat prakticky navždy.
10. Pěstování rostlinek na ISS díky použitému toaletnímu papíru
Snahy o pěstování rostlin ve vesmíru započaly brzy, už roku 1946 byla první semínka vypuštěna na raketě V-2. Pokusy s pěstováním pokračovaly také na ISS, testovaly se zelené saláty, mangold, ředkvičky či hrášek.
Americký astronaut Donald Pettit učinil pokus, při kterém využil ke klíčení semínek rajčat a bazalky kouli zhotovenou ze svého spodního prádla a ruského toaletního papíru, který je tlustý jako gáza.
Byl to ostatně Pettit, komu se v roce 2012 podařilo na ISS vypěstovat cuketu, dokonce psal jejím jménem i blog, a slunečnici. Ta údajně ale krásou příliš neoplývala. V roce 2016 pak Američanům vykvetla na ISS ostálka.
11. Ve vesmíru raději neplačte
Ač je na vesmírné stanici gravitace (asi 90 % té zemské), tím, jak neustále klesá kolem naší planety, ocitají se astronauti i věci na ní v jakémsi neustálém pádu, a proto se cítí beztížní.
Voda se tak na stanici chová stejně jako v prostředí s nulovou gravitací – neteče dolů. Povrchové napětí drží kapky vody pohromadě ve tvaru koule, která si volně pluje prostorem. To je nebezpečné zejména pro elektronické přístroje na palubě.
Nepříjemnosti to ale může způsobit i astronautům, kteří chtějí dát průchod svým emocím. Pokud začnou plakat, slzy jim nebudou stékat dolů po tvářích jako na Zemi, ale spojí se ve vodní bublinu kolem oka. Přesvědčil se o tom i kanadský astronaut Chris Hadfield.
12. Trpasličí planeta z Velikonočního ostrova
V březnu 2005 byla týmem vedeným Michaelem E. Brownem za drahou Neptunu objevena trpasličí planeta.
Protože k objevu došlo v období Velikonoc, získala planetka přezdívku „Easterbunny“ neboli Velikonoční zajíček, až poté označení 2005FY. Jde o velice jasné těleso, jeho odrazivost dosahuje 80 %.
V roce 2008 pak byla planetka přejmenována na Makemake, což je jméno boha plodnosti a tvůrce lidstva, kterého uctívali Polynésané, původní obyvatelé Velikonočního ostrova ležícího v Tichém oceánu, asi 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky.
Tímto pojmenováním zůstala zachována vazba jména planetky na její objevení o Velikonocích.
13. Ve vakuu se odehrává svařování za studena
Ve vakuu, jaké panuje ve vesmíru, dochází k tomu, že k sobě dva kusy kovu pevně přilnou. Na Zemi to není možné kvůli povrchové oxidaci. Molekuly kyslíku jsou silně korozivní a snadno se vážou na povrchy jiných materiálů.
Při očištění kovových povrchů ale mezi nimi vznikne silná vazba. Toto takzvané svařování za studena (ve vakuu) se využívá i na Zemi při některých výrobních procesech.
Přístroje určené pro využití ve vesmíru jsou vyráběny na Zemi, dochází tedy u nich k povrchové oxidaci. Problém ovšem může nastat u některých vesmírných sond, které jsou vyráběny v ochranné dusíkové atmosféře.
U nich se části tvořené stejným materiálem mohou ve vesmíru začít samovolně svařovat. Tento problém nastal třeba u sondy ESA Galileo, kde omezil výkon její antény.
14. Polárka nebude severní hvězdou Země navždy
Polárka nebo také Severka je nejjasnější hvězdou souhvězdí Malého medvěda. Protože se nachází v blízkosti severního nebeského pólu, je v současnosti označována za severní polární hvězdu Země. Nebude jí ovšem napořád.
V minulosti jimi byly jiné hvězdy, například Thuban ze souhvězdí Draka, Vega ze souhvězdí Lyry nebo Deneb z Labutě, a znovu se jimi v budoucnosti stanou. Změna severní hvězdy souvisí s precesí (předcházením) zemské osy.
Zemskou osou rozumíme pomyslnou přímku spojující severní a jižní pól, kolem které se Země otáčí. V důsledku precese (krouživého pohybu) se zemská osa v prostoru pohybuje, což mění směřování pólu k severní hvězdě.
15. Posádky lodí Apolla neměly žádné životní pojištění
Než se posádka Apolla 11 vydala na Měsíc, musela vyřešit zabezpečení svých rodin, pokud by se mise nezdařila. Životní pojištění si, vzhledem k nebezpečnosti mise, nemohli dovolit, dosahovalo by astronomických částek. Jak to tedy astronauti vyřešili?
Čas před odletem strávili opatřováním obálek svými podpisy. Ty pak poslali příteli, který je v den startu Apolla nechal orazítkovat na poště.
Obálky si pak mezi sebou rozdělily rodiny astronautů.
Pokud by se členům posádky během mise něco stalo, měly být jejich nejbližší zabezpečeni díky prodeji jejich vysoce ceněných autogramů. Mise naštěstí dopadla dobře.
