Rok 1917 je pro Rusko kritický. Již třetí rok bojuje po boku Velké Británie a Francie proti Německu a Rakousku. V ruské armádě se však stále více množí vzpoury a dezerce. Nepokojné je i ruské zázemí, především kvůli katastrofální ekonomické situaci.

V březnu 1917 rezignuje na trůn poslední car v ruské historii Mikuláš II. a (1868 – 1918) je ustanovena prozatímní vláda.

Tu zprvu vede kníže Georgij Lvov (1861 – 1925), později pak Alexandr Kerenskij (1881 – 1970). Vláda se snaží o zavedení demokracie v Rusku, ale zároveň hodlá dodržet své válečné závazky, což většina obyvatelstva odmítá.

Kerenský bojuje i proti vlivu sovětů, které vytvořily paralelní mocenské centrum.

V dubnu se do Ruska vrací z dlouholeté emigrace „salónní revolucionář“ Vladimír Uljanov (1870 – 1924), známý pod pseudonymem Lenin.

Jeho bolševici, které financuje císařské Německo, v té době nejsou bůhvíjak silným politickým hnutím, mají asi jen 20 000 sympatizantů. Bolševický první pokus o puč v červenci také dopadá dost neslavně a Lenin se nějaký čas raději schovává ve Finsku.

Ale jeho heslo „Všechnu moc sovětům“ pomalu zabírá a bolševici získávají nové stoupence. O moc však jde především Leninovi, který by pro její získání neváhal přistoupit k hromadnému vraždění.

V říjnu se předsedou petrohradského sovětu stává muž číslo 2 bolševické strany Lev Trockij (1879 – 1940). Ten spolu s Leninem přitom chystá plán násilného převzetí moci.

Sedmého listopadu 1917 skutečně proběhne převrat, ale na první pohled si obyvatelé Petrohradu snad ani ničeho nevšimli. Kavárny, divadla i koncertní síně byly otevřené, nic nenasvědčovalo tomu, že nastává jedna z nejtragičtějších etap v dějinách lidstva.

Ostatně, jak prohlásil ruský spisovatel Alexandr Solženicyn (1918 – 2008): „Říjnová revoluce je mýtus, který vytvořili bolševici, a západní levice jim to spolkla.“

Převrat poté posvěcuje i všeruský sjezd sovětů, který netakticky opustí zástupci pravého křídla sociální demokracie. V březnu 1918 se bolševikům podaří rozpustit ústavodárný sněm a mohou začít vládnout po svém.

Někteří důstojníci, kterým carský režim vyhovoval, však proti nové moci vystupují a už tak zdecimované Rusko čekala občanská válka, ve které významnou roli sehrávají i československé legie.

V této válce zahyne 7 000 000 lidí, z toho 5 000 000 padlo za oběť hladomoru. Některé odhady dokonce hovoří o 15 000 000 obětí.

Bolševici si i za cenu vlastních velkých ztrát vládu udrželi, a mohli tak začít se svým hororovým experimentem, který do hrůzné dokonalosti dovedl zejména Josif Stalin (1878 – 1953). Později se bohužel podařilo bolševismus exportovat i do střední Evropy nebo Asie.

Po celém světě podle střízlivých odhadů padlo za oběť ideologie jménem komunismus nejméně 140 000 000 lidí.