„Nic moc,“ hodnotí s úšklebkem čeští umělečtí kritici herecký výkon Elišky Poznerové ve filmu U snědeného krámu z roku 1933. „Nemá ani špetku talentu, no alespoň je hezká,“ dodávají vzápětí.

Nejkrásnější žena Evropy sice touží být charakterní herečkou, ale bohužel zvládá jenom role naivních husiček.

Čerstvá absolventka pařížské konzervatoře Eliška Poznerová (1906–1991) se 1. září 1926 stává členkou hereckého souboru pražského Národního divadla. Potkávají ji většinou nepříliš výrazné role obyčejných dívek v konverzačních komediích.

A ona by tak ráda zazářila jako hlavní postava… Dceřinu kariéru bere do vlastních rukou paní Poznerová, která v roce 1928 posílá na výzvu americké společnosti Panametfilm fotografii své dcery do soutěže o evropskou královnu krásy.

Mašinérie showbyznysu se začíná roztáčet. Zpráva o soutěži krásek pronikne dokonce i do tak seriózních novin jako Národní politika.

„Sešla se tímto způsobem před oči krasavčí jury celá malá skupinka dívčích zázraků přírody, jedna hezčí než druhá.“ Nešetří autor chválou na dívčí půvaby: „Každá měla na sobě něco hezčího – jedna oči, druhá čelo, třetí nějakou tu růžovou pusinku jako malina. Jiná zas okouzlovala vrozenou elegancí.“

Těžký výběr porotců

Porotcům trvá skutečně dlouho, „nežli se z posledního síta československých jurorů dostala na boží světlo tři nejkrásnější stvořeníčka.“ V pražském předkole vítězí slečna Anežka Trojková, druhé místo získává proslulá hvězda prvorepublikových kin Anny Ondráková (1903–1987) a teprve na třetím skončí Ela Poznerová, tehdy už známá herečka pražského Národního divadla.

Dívky ale čeká ještě berlínské finále, a teprve tam se všechno definitivně rozhodne. Soutěž vzbuzuje rozporuplné reakce, leckdo ji odsuzuje, protože komise prý ženy posuzuje „jako dobytek na trhu“. Do diskusí se zapojuje i tisk.

V deníku Svoboda se rozčilují, že „jednou za čas sjednotí se lidstvo na pěkné švandě.“ České slovo používá podstatně tvrdší kalibr: „Odsuzujeme indolenci amerických kšeftařů, kteří se domnívají, že pro Evropu je dobrý i ten nejhloupější nápad.“

Krásky pro vůdcovu kratochvíli

V jiných evropských zemích ale šílí z ženské krásy ještě víc. V Bělehradě se vítězky krásy tři dny vozí jako blázni v autech, tancuje se na ulicích a stoly se prohýbají pod hromadami jídla.

Ženské kráse neodolá ani starý poloslepý selský vůdce Stěpan Radič, který si vítězky pozve do svého salónního vozu. Před berlínskou porotou s přehledem vyhrává Ela a její poražené soupeřky nikdo nešetří.

„Pod záplavou věnců, kytek, nejkrásnější bez vad, výtek, čs. děvče tady dřímá, Trojková – jak tisk náš hřímá. Tahle kráska lepých údů, zemřela nám v Hollywoodu…,“ vymýšlí si lidé posměšné básničky.

Špatná herečka

Miss Evropa se utápí v haldách nabídek sňatku a koších květin. S nabídkami na filmové role to ale není zase tak žhavé, vítězství jí přinese pouhé dvě velké role.

První z nich je žena obchodníka Žemly ve Fričově filmu U snědeného krámu, druhá slečna Lotty Roubínková ve Filosofské historii.

Kromě toho točí v Paříži film „Slečna, která se směje.“ V Národním divadle zůstává až do roku 1940, kdy ji z rasových důvodů (židovský původ) propouštějí. Na divadelní prkna se znovu vrací až v padesátých letech 20. století a zbývají na ni jenom malé role.

Podle kritiků se její hereckou devízou stal hlavně „jímavě krásný vzhled,“ a ten u ženy na prahu padesátky už není to, co býval.

Její herecké výkony všichni hodnotí jako „nemastné a neslané.“ Poslední Eliščinou filmovou rolí je stará babka v komedii Všichni musí být v pyžamu z roku 1984. Dožívá v Praze úplně zapomenutá a umírá v 85 letech.