Mrazivé ráno, čtvrtek 13. ledna 1842. U bytu Františka Ladislava Riegra v pražské Liliové ulici zvoní dva tajní policisté. Nevyspalý mladík sotva mžourá očima. „Máme příkaz k domovní prohlídce,“ oženou se muži důležitě lejstrem. Na nic nečekají a odstrčí ho.
Vtrhnou do bytu, a zatímco všechno prohledávají, František Ladislav Rieger (1818 – 1903) se nenápadně přesune do sousední místnosti a cosi tam kutí. Snaží se skrýt jeden dopis. Jeho neobratných pohybů si ale jeden z policistů hned všimne.
„Co to držíte v ruce? Okamžitě to dejte sem,“ vykřikne a natáhne ruku po obálce. Odnesou si i další dopis.
„V devět hodin se dostavte na komisařství,“ poručí ještě, než zazní dupot jejich bot na schodech. Dopoledne stráví na Senovážném náměstí v sídle policie Nového Města pražského. Proběhne krátký výslech a potom následuje cesta na policejní ředitelství. Přijme ho sám jeho šéf, dvorní rada Petr Muth.
Chci zásah proti Čechům!
„Zatýkám vás,“ oznámí Františkovi, který bere situaci s klidem:
„Jde o omyl a všechno se určitě rychle vysvětlí!“ Hned druhý den dopisem uklidňuje svoji matku, „že jenom před dvěma lety pro jednoho Poláka, jehož blíže téměř neznal, na jeho žádost asi dva poštou poslané listy přijal a dál obstaral.“ Zpráva o jeho zatčení se ale mezi pražskými národoveckými kruhy šíří rychlostí blesku.
Uvěznění je živnou půdou pro nejrůznější dohady. Je prý ruským špionem, šíří jedni. „Chtěl volit českého krále, ne, sám chtěl být českým králem,“ přidávají se druzí. Úředníci rozhlásí, že je zatčen kvůli Hochverrathu (německy zrada – pozn. red.).
Lidé si špitají, že bude 26. ledna (tehdy se měl konat třetí český ples) oběšen. Jiní zase vyznávají teorii, že ho pošlou navěky na Špilberk a zbaví majetku. Vlastenecké spolky ale místo pouličních klevet začínají jednat.
Hrabě Leo Thun (1811 – 1888) přesvědčuje nejvyššího purkrabího Karla Chotka (1783 – 1868), aby podpořil Riegerovo propuštění. Další skupina za něj chce složit kauci, aby mohl být vyšetřován na svobodě. Muth ale protestuje.
„Čeští fanatici usilují přeměnit Rakousko na slovanský stát,“ píše podrážděně ve zprávě pro prezidenta policejního gubernia a chce proti nim zakročit.
Agent s krycím jménem
Důvodem Riegrova uvěznění je jeho spojení s polským revolucionářem Lesławen Lukaszewiczem (1809 – 1855), s nímž se krátce setkává při své cestě do Krakova v roce 1837. Lukaszewicz později přijíždí do Prahy, podle současného českého historika Roberta Saka dokonce dvakrát:
v létě 1838 a září 1839, ale přímo s Riegerem se neuvidí. Františka vyhledá Lukaszewiczův spolupracovník Adolf Tetmajer.
„Dovedl jsem Tetmajera do jedné hospody v Karlíně (zvané U města Štrasburku, bylo tam překladiště polských exilových tiskovin na cestě z Francie do Krakova) a na jeho žádost přejal jsem pro něho 2 listy, jenž pro něj do Prahy poslány byly,“ vysvětluje později Rieger.
Tetmajerovi slíbí další spolupráci a pod krycím jménem Eduard Richter posílá tiskoviny do Haliče.
Podezřelé slovanské individuum
„Netušil jsem, že se jedná o zakázané tiskoviny, vůbec jsem je neviděl,“ tvrdí František přesvědčivě policejnímu řediteli Muthovi, který mu nevěří.
Nemůže ale nic dokázat, proto alespoň tvrdí, že je „individuum, jež potají a pod rouškou literatury sleduje poťouchlé slovansko-politické machinace.“ Pro jistotu ho nechává ve vazbě až do 30. ledna.
Sedmnáct dní v kriminále Riegrovi vynese pověst prvního pražského politického vězně. Má to ale ještě jeden háček. František studuje práva a s vězeňským cejchem si může o advokátní kariéře nebo státní službě nechat jenom zdát.
Na pražském policejním ředitelství mu navíc zakládají zvláštní spis, který se utěšeně rozrůstá, protože zůstává nepřetržitě v hledáčku policejních špiclů.
