Přestože její hlas nezněl neustále z rozhlasových přijímačů a její tvář nekralovala televizním obrazovkám, patřila bezesporu k nejlepším zpěvačkám své generace. Složit a zazpívat víc písní jí ale dopřáno nebylo.

Přestože tatínek Zuzany Navarové je hudebním redaktorem v rozhlase, mají oba její rodiče tak trochu dojem, že to ta holka s tou muzikou přehání. Dospívající Zuzana hudbu poslouchá vlastně pořád, a navíc má osobitý vkus.

Doma v Hradci Králové pilně dochází na hodiny klavíru, dokud ovšem nezjistí, že její nátuře mnohem víc vyhovuje kytara. Hudbě se také chce co nejvíce věnovat, i když si jako svůj studijní obor vybere češtinu a španělštinu.

Nevšední hudba, nevšední texty

Po maturitě se tedy vydává na studia do Prahy a za necelý rok ji tam čeká osudové setkání. Na studentském mejdanu poznává dva muzikanty, s nimiž od té chvíle spojí svou muzikantskou dráhu.

Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský mají podobné hudební gusto, a tak je brzy na světě kapela Nerez, zjevení mezi tehdejšími soubory.

Ne že by Nerez dobýval televizní obrazovky, ale kluby a malé scény jsou k prasknutí, plné obdivovatelů nevšední hudby s ještě nevšednějšími Zuzaninými texty.

Na Kubu pro inspiraci i pro manžela

Když se více než po desetiletí společná cesta Nerezu uzavře, je už Zuzana Navarová slavná. Jenže musí hledat nové výzvy. A ona se nikdy nebála pustit se do nových projektů.

S kolumbijským písničkářem Ivánem Gutierrézem dává dohromady kapelu KOA a do repertoáru stále častěji zařazuje romské či španělské texty.

Neopustí ji láska k latinskoamerickým rytmům, pravidelně jezdí za inspirací na Kubu a najde si tam i manžela, i když vztah nakonec ztroskotá.

Cítím se jako ve třinácti

Nějakou dobu má Zuzana potíže se životem. Kafe a cigárko patří k jejímu způsobu života, a postupně se k nim přidává i alkohol. Později, kdy už radiálně změní životosprávu, na toto období vzpomíná. „Dala jsem si panáčka.

Po jednom se to trochu zlepšilo a po třech už to bylo dobré. Ale ono nebylo možné pít každý den tři panáčky. Proto jsem všechno změnila,“ vypráví později. Místo alkoholu zvolila zelený čaj. „Cítím se jako ve třinácti.

Nic mě nebolí, nemám žaludeční neurózy, které jsem pociťovala dřív,“ pochvaluje si. Jenže všechno není tak v pořádku, jak si namlouvala.

Cílem je nemít žádné cíle

O svém soukromí není zvyklá mluvit. Když po maturitě mířila studovat do Prahy, rodiče o tom dlouho nic netušili. I o své svatbě s přítelem z Kuby řekla mamince jen tak mimochodem.

Nyní ale před světem tají mnohem závažnější věc – svou nemoc, rakovinu spojenou s cirhózou jater Když poprvé vystoupí na pódium s krátkými vlasy, říkají si mnozí, že hvězda prostě zatoužila po nové image. Navenek totiž vůbec není poznat, že se zpěvačka trápí.

Dál komponuje a koncertuje, naplno se věnuje své nadaci Život umělce. Pozorný posluchač by ale z některých jejich vyjádření dokázal vyčíst i hlubší sdělení. „Už několik let nic neplánuju,“ řekla jednou. „Jako cíl jsem si vytkla, že nebudu mít žádné cíle.“

Nebeská síň slávy

Ještě v listopadu 2004 hraje Zuzana Navarová s kapelou jako vždycky. Další koncerty už ale začíná odříkat. A z toho posledního ji sanitka odváží rovnou do nemocnice. Zpátky už se nikdy nevrátí.

Poslední noc stráví se svou maminkou, která jí vždy byla velkou oporou. Jedna z nejosobitějších zpěvaček opouští tento svět ve věku pouhých 45 let. Tři měsíce poté je uvedena do Síně slávy při vyhlašování cen Akademie populární hudby.