Před érou vakcín byla dětská obrna jedním z nejobávanějších strašáků. Dokázala ochromit dýchací svaly a proměnit dech ve smrtící past.

Pro ty, kdo ztratili schopnost dýchat sami, se tehdy objevila zdánlivě děsivá, přesto život zachraňující technologie – železné plíce.

Pojďme se podívat na historii tohoto fascinujícího vynálezu, který se stal symbolem boje s nemocí, a na to, jak ovlivnil životy tisíců lidí.

Než byla v roce 1955 s příchodem vakcíny Jonase Salka konečně vytvořena první účinná zbraň, byla dětská obrna, neboli poliomyelitida, obávanou a zákeřnou nemocí, která zasahovala především děti.

Její virový původ se šířil nenápadně, ale s potenciálně devastujícími následky. V jejím důsledku mohlo u dětí dojít k ochrnutí dýchacích a polykacích svalů, což znamenalo přímé ohrožení života.

V takovém případě se jedinou, i když drastickou, nadějí na přežití staly právě železné plíce.

Jako železné plíce se označuje ventilátor s negativním tlakem. Jedná se o objemný válec, do něhož je pacient umístěn tak, že má hlavu prostrčenou dírou na jedné straně, zatímco zbytek těla se nachází uvnitř vzduchotěsné komory.

Hlava pacienta tak zůstává vystavena atmosferickému tlaku v místnosti. Ke stimulaci dýchání dochází opakovanou změnou tlaku uvnitř válce. Speciální čerpadlo střídavě snižuje a zvyšuje tlak uvnitř komory, čímž vytváří umělý podtlak a přetlak.

Tento mechanismus nutí plíce, aby se střídavě roztahovaly a smršťovaly, a tím se simuloval přirozený proces dýchání.

Železné plíce se primárně využívaly k podpoře dýchání u pacientů, kteří ztratili kontrolu nad svými dýchacími svaly v důsledku těžkých forem dětské obrny. Nicméně, jejich využití bylo širší;

pomáhaly i obětem botulismu, závažné otravy způsobené bakterií Clostridium botulinum, která způsobuje svalovou paralýzu, případně pacientům s otravou barbituráty, které tlumí centrální nervový systém a mohou vést k útlumu dýchání.

Paralýza dýchacích svalů – Skutečné riziko obrny

Dětská obrna je virové infekční onemocnění, které se přenáší výhradně mezi lidmi, nejčastěji fekálně-orální cestou.

Její zákeřnost spočívá v tom, že u většiny nakažených, konkrétně u 90 až 95 % případů, nevyvolá žádné zjevné symptomy, nebo se projeví pouze velmi mírnými, nespecifickými příznaky, které jsou snadno zaměnitelné s běžnou chřipkou.

U 5 až 10 % nakažených se však rozvinou méně závažné příznaky nemoci, jako je horečka, silná bolest hlavy, průjem, strnulost krku a bolesti horních a dolních končetin. Většina těchto pacientů se z nemoci vyléčí bez trvalých následků.

Bohužel, u tragických 0,5 % případů se objeví svalová slabost, která zpravidla vyústí v nevratné ochrnutí. Toto ochrnutí nejčastěji postihuje dolní končetiny, což vede k trvalé invaliditě.

Avšak v nejtěžších případech se paralýza rozšíří i na svaly krku, hlavy a především na bránici, hlavní dýchací sval. Právě ochrnutí bránice je kritické, neboť znemožňuje samostatné dýchání.

Až 5 % dětí a alarmujících 30 % takto postižených dospělých nemoci podlehne, což jen podtrhuje závažnost a obávanost této nemoci před zavedením plošného očkování.

Naděje jménem železné plíce – Příběh Paula Alexandra

Jedinou nadějí pro nemocné s paralýzou dýchacích a polykacích svalů se před plošným očkováním proti dětské obrně staly právě železné plíce. Jejich zavedení znamenalo pro mnoho pacientů rozdíl mezi životem a smrtí.

Jedním z nejznámějších příběhů je ten Američana Paula Alexandra. Ten se obrnou nakazil v roce 1952, v době, kdy mu bylo pouhých šest let. Jeho nemoc začala klasickými příznaky – trápila ho silná bolest krku, hlavy a vysoká horečka.

Během několika dní se jeho stav zhoršil natolik, že nemohl už ani mluvit a polykat, což naznačovalo ochrnutí polykacích a dýchacích svalů. Rodiče ho proto urychleně odvezli do nemocnice, kde mu byla diagnostikována dětská obrna.

Alexander se nakazil v průběhu poslední velké epidemie obrny ve Spojených státech amerických, která v roce 1952 udeřila s plnou silou. Během této tragické epidemie onemocnělo na 58 000 lidí, převážně dětí.

Více než 3000 postižených nemoci podlehlo, a dalších 21 000 jich zůstalo s trvalými následky a fyzickým postižením.

Paulu Alexandrovi zachránil život pohotový zákrok lékaře, který mu otevřel průdušnici (provedl tracheostomii), aby mohl dýchat, a vyčistil mu ucpané plíce od hlenu, který se v nich hromadil. Následně byl ihned umístěn do železných plic.

Probudil se v kovovém vězení, naprosto imobilní a neschopný mluvit, zcela závislý na stroji.

Paul Alexander žil v železných plicích neuvěřitelných 72 let. Jeho příběh je svědectvím o lidské odolnosti a síle vůle. Díky jeho odhodlání a péči rodiny a přátel dokázal žít plnohodnotný život. Vystudoval práva, stal se úspěšným právníkem a spisovatelem.

Jeho životní pouť skončila letos v březnu, kdy bohužel podlehl komplikacím spojeným s nákazou covidem.

Železné plíce jsou dojemnou připomínkou doby, kdy medicína čelila dětské obrně s omezenými prostředky. Jejich příběh je spleten s příběhy tisíců lidí, kteří v nich našli svůj jediný dech a naději na život.

Ačkoliv jsou dnes považovány za zastaralé, jejich význam v historii medicíny a pro životy, které zachránily, je nezměrný. Příběh Paula Alexandra nám navíc ukazuje, že i v těch nejtěžších podmínkách může lidský duch triumfovat.

Jejich éra sice skončila, ale jejich odkaz žije dál jako symbol lidského odhodlání a medicínského pokroku.