Ve své době je Oscar Wilde (1854–1900)  protiviktoriánským rebelem. Na večírcích záměrně provokuje svým vzhledem, ať už jde o křiklavě zelenou vázanku nebo krátké kalhoty po kolena. Neváhá ale rozčeřit vody i svými sentimentálně homosexuálními verši. Rozporuplnými reakcemi společnosti se náramně baví a neváhá využít jediné příležitosti, aby situaci ještě víc přiostřil.

Roku 1891 se mu svět obrací vzhůru nohama, když se poprvé setkává s teprve 21letým studentem Alfredem Douglasem (1870–1945). Mladík vyniká nejen nadpozemskou krásou, ale především jakousi oduševnělou poetičností. Celá idylka má dva malé háčky – Wilde je ženatý a společnost netolerantní.

Utržení ze řetězu

S rostoucím úspěchem děl Vějíř lady Windemerové (1892) a Bezvýznamná žena (1893) ale přestává cítit jakékoli zábrany. Rodinu odsouvá na druhou kolej a čím dál víc se nechává unášet svými homosexuálními požitky. Místo toho, aby se vydal po cestě úspěchu, kterou mu dvě výše zmíněné hry vydláždí, rozvíjí v letech 1893–1894 bouřlivý vztah s Alfredem. „Jsi mou nejvyšší, božskou touhou, jsi vznešenost a krása sama,“ vyznává se mladíkovi ze svých citů. Bohužel nezřízeným chováním jen přitahuje pozornost a většina přátel se o něj začíná právem strachovat.

Na tvrdé lavici

Do ožehavého románku nakonec vstupuje Alfredův otec, markýz Queensberry (1844–1900), který po zveřejnění Wildova románu Zelený karafiát (1894) synovi nakazuje, „aby okamžitě přerušil veškeré styky s tím Wildem.“ Mezi dvěma generacemi se rozhoří silná slovní válka. Pro Alfreda je otec jen „směšně nízký“. Celý spor nakonec vygraduje ve chvíli, kdy Wilde podává na starého pána žalobu pro urážku na cti. Dodnes nikdo neví, proč se k tomuto kroku uchýlí. Pravděpodobně touží pološíleného maniaka konečně umlčet, a zároveň se svému milému zavděčit. I když ho přátelé přesvědčují, aby raději uprchl, protože nemá šanci soud vyhrát, Wilde je slepý a hluchý.

Konec jedné vášně

Bohužel mají pravdu. Osudným se mu stanou písemná svědectví všech milenců, které Queensberry sesbírá a předloží. Bohémský život musí Wilde z rozhodnutí soudu vyměnit na dva roky za špinavou věznici. Než přelíčení skončí, stihne soudce vyjádřit lítost nad tím, že nejde o doživotí. Alfred svého milého nejprve pravidelně navštěvuje, pak se pro dobro obou odmlčí. Wilde se ve věznici stává cvičenou opičkou dvou krutých dozorců, kteří si s ním dělají, co chtějí. Svůj vztek proto obrací právě proti Alfredovi. Po propuštění se muži snaží navázat na starou vášeň, Alfreda ale zláká příslib finančního zajištění od matky, slavnému spisovateli proto dává sbohem.