Legenda o domě na rohu pražského Karlova náměstí vypráví, jak ve zdejší laboratoři míchá doktor Faust ve skleněných baňkách páchnoucí tekutiny. „Teď konečně vznikne zlato!“ říká si.
Najednou se ale ozve rána, baňka exploduje a místo učence zbude jenom díra ve stropě…
Zmíněná pověst tvrdí, že ho odnesl sám ďábel, kterému zaprodal svoji duši.
Po černokněžníkovi, který chtěl vytvořit z různých kovů zlato a četl budoucnost lidí z hvězd, prý zbyla jenom ohořelá díra a trosky laboratoře plné rozbitých skleněných baněk, křivulí a rour. Má ale tato povídačka nějaký reálný základ?
Předlohou doktora Fausta je německý lékař a znalec tajemných nauk Georgius Faustus Sabellicus (asi 1480 – asi 1540). Jeho současníci o něm nemají dobré mínění.
Humanista Johannes Trithemius (1462 – 1516) soudí, že je „obyčejný tulák, podvodník, v nejlepším případě potulný astrolog.“ Na začátku 16. století se opravdu toulá po Německu.
Kudy chodí, tudy provádí alchymistické pokusy, při nichž šlehají plameny a většina lidí se mu proto obloukem vyhýbá. Napůl učenec a napůl vychloubačný šarlatán je kvůli tomu v roce 1528 vypovězen z Ingolstadtu a o čtyři roky později i z Norimberka. Prahu ovšem nenavštívil.
Smlouva s čertem
Podivné chování skutečného Fausta je příčinou, že se o něm už za jeho života šíří čarodějné pověsti. Každý si k příběhu něco přidá a z několika historek vzniká barvité líčení celého jeho života, které v roce 1611 vychází tiskem i v češtině.
Vypráví i jak Faust přijde k lesu u německého města Vitemberk. Kolem třetí hodiny ráno tam zaklíná ďábla, který se začne smát a povídá mu:
„Nu dobře, já tobě tvé srdce a mysl oblažím a na opičí stoličku posadím, aby se mi netoliko tvé tělo, ale také duše dostala, a ty se mi k tomu nejlépe hodíš, kde já nebudu sám chtíti, abych Tebe poslal.“
Mozek mu vytrhne z hlavy
Když má Faustovi podle pověsti vypršet čas, který mu ďábel vyměřil, mluví ke svým tovaryšům a studentům. Vysvětluje jim, že kouzelnictví je dar od samotného čerta, s nímž podepsal vlastní krví smlouvu, a teď musí zemřít.
Mezi dvanáctou a jednou hodinou v noci ho prý čert odnese.
Studenti po bouřlivé noci uvidí, „že po stěnách i po zemi v též světnici krev Faustova stříkala a vylila se, nadto vejš, že mozek z hlavy jeho tak od ďabla drancován z jednoho kouta do druhého byl, na stěnách zůstával.“ Tak prý vypadala doktorova smrt.
Díra, kterou nikdo nechce zazdít
Proč se ale pražskému domu přezdívá Faustův, když tu Georgius Faustus Sabellicus nikdy nebydlel? Usadilo se v něm postupně několik alchymistů a jejich pokusy sousedé považovali za dílo pekelné.
Není proto divu, že si tajemné stavení spojili se známými pověstmi o šarlatánském doktorovi.
Jako první tu lektvary v baňkách míchal Václav z rodu, který založil Mikuláš Opavský, levoboček Přemysla Otakara II. Později zde bydlel i Edward Kelley (1555 – 1597), dvorní alchymista Rudolfa II. V 18. století se chemickým pokusům oddává i další majitel domu Ferdinand Antonín Mladota. Jeho syn Josef Petr podle dobových svědectví zase šokuje návštěvníky technickými hříčkami, například „schodištěm, které se najednou vzneslo do výše nebo klikami u dveří, z nichž při dotyku létaly jiskry.“ Co Pražany definitivně přesvědčí, že se tu skutečně dějí ďáblovy rejdy, je dělová koule, která dům zasáhne během pruského obléhání města v roce 1757. Lidé začnou věřit, že tu někoho opravdu odnesl čert.
Nenajde se odvážlivec, který by byl ochoten zazdít díru ve zdi stavby s tak pochybnou pověstí…
