Mohutný a zavalitý chlapík v černém obleku s vestou stoupá k řečnickému pultíku. V ústech tradiční tlustý doutník. Tváří se vážně – stejně jako je vážná hodina, v níž má projev přednést.
Je třináctého května 1940, tři dny poté, co německá armáda vpadne do Francie, Belgie, Nizozemí a Lucemburska.
Tím mužem není nikdo jiný než Winston Churchill (1874–1965), v té době čerstvě zvolený válečný premiér. Tohle je jeho první proslov v nové funkci. Jestli je nervózní, nedá to na sobě znát.
Ostatně, v Británii nejspíš není nikdo, kdo by byl lepším řečníkem než on. „Nemám co nabídnout než krev, dřinu, slzy a pot,“ prohlásí. „Ptáte se, jaká je naše politika? Řeknu: Je to vést válku na moři, na zemi i ve vzduchu.
Ptáte se, co je naším cílem? Mohu odpovědět jedním slovem: vítězství.“
Lump a lotr
Winston se narodí do bohaté a vážené rodiny. V sedmi letech odchází na internátní školu. Domů píše smutné dopisy, ale návštěvy rodičů se dočká maximálně dvakrát za rok. Učitelé ho moc nepodporují: „Zlobí, chodí pozdě, špatně se učí.
Není on trochu opožděný?“ Pro chlapce je toho příliš a snad i následkem psychického zhroucení podlehne vysoké horečce a zápalu plic. To není moc láskyplný start do života. Z nemoci se zotaví a nakonec nastupuje na vojenskou akademii.
Částečně je to i kvůli přání otce: „Jestli je neschopný a hloupý, v uniformě najde řád a třeba nebude úplně zbytečný.“ Mladý Churchill se snaží dokázat, jak moc se v něm otec mýlí, a nakonec studium na vojenské škole jako osmý nejlepší student v ročníku.
Od roku 1895 pak slouží v armádě a projede prakticky celý svět – válčí na Kubě, v Indii, Súdánu i v Jižní Africe. Tehdy se prokáže jeho dobrodružná odvaha, často je na špici útoku a nezalekne se žádného z nepřátel. Střelný prach mu voní.
Když napíše nějaké reportáže, které mu v Británii otisknou, objeví v sobě talent spisovatele.
Odvážným hrdinou
Během búrské války je zajat. To jej ale nezastaví. Nad táborem svítí bledý měsíc, když ve skrytu sleduje strážní post. Čeká na ten pravý okamžik. Srdce mu bije rychle, ale mysl je jasná a čistá. Během výměny stráží se vyplíží ze svého baráku.
Kroky jsou tišší než šepot větru. Dosáhne zdi tábora. Je vysoká, ale přeleze ji s obratností, která jeho samotného překvapí. Je volný – ale pořád ne v bezpečí. Vydává se skrz nepřátelské území, a po pěti stech kilometrech cesty dosáhne britských pozic.
„Pane Churchille, vy jste hrdina!“ poplácávají ho ostatní důstojníci. Vyznamenání nakonec nezíská, ale popularita mu pomůže, aby v roce 1900 vyhrál volby a zasedl ve sněmovně jako poslanec.
Z vrcholu až na dno
Následně vystřídá několik ministerských pozic, v roce 1911 se stává prvním lordem admirality. A sice připraví britské loďstvo na velký konflikt, ale první roky Velké války znamenají jeho pád. Odvážně naplánuje výpad na Cařihrad.
„Turecko je slabé, a když padne, oslabíme tím Německo,“ argumentuje a vysílá tisíce mužů do Gallipoli. Jenže vylodění se nezdaří a Británie přijde o dvě stě tisíc statečných mladíků a politický vliv v oblasti.
„Buď ho odvoláte, nebo padne vláda,“ vrcholí v Británii krize a Churchill nakonec odstupuje. Britští vojáci umírají ve francouzských zákopech, Churchillovo sebevědomí v hektolitrech alkoholu.
I v meziválečném období je na druhé koleji, sem tam maluje, sní o návratu a občas pronese nějakou řeč v parlamentu, kterou dokáže popudit kdekoho.
„Kdybych byla vaší ženou, dala bych vám do čaje jed,“ prohlásí po jednom z jeho projevů lady Nancy Astorová (1879–1964), první žena v britském parlamentu. Churchill se na ní podívá a s vážnou tváří odpovídá: „Kdybych byl vaším manželem, vypil bych ho.“
Radost z války
Návrat do života pro něj znamená druhá světová válka. Po měsících usilovného varování, že to s Německem nebude dobré, mu konečně dají dějiny za pravdu. Churchill se vrací jako první lord admirality a během pár měsíců se stává ministerským předsedou.
Jeho deprese mizí, zase je potřebný. Pije tolik, že by to normálního člověka zabilo, kouří tak, že je miláčkem tabákového průmyslu. Nejtemnější hodina Británie je jeho vysvobozením!