Ráno 18. května 1980 je slunečné. Mladý vulkanolog David A Johnston sleduje Horu St. Helens, sopku vzdálenou téměř deset kilometrů. Náhle se dává hora do pohybu. „Je to tady!“ volá mladý muž vzrušeně do vysílačky. Jsou to poslední slova, která od něj svět uslyší.
Původně chtěl David A. Johnston být novinářem. Úvodní přednáška na univerzitě v Illinois ho však zklame, ale nadchne ho naopak přednáška z geologie, proto bez váhání mění obor.
A když v rámci studia zkoumá starověkou sopku na michiganském Horním poloostrově, zcela propadá kouzlu vulkanologie.
Hora St. Helens se probouzí
Když se 15. března 1980 otřese Hora St. Helens, Dave okamžitě kontaktuje svého učitele, profesora Stephena Malona (*1944), a společně s ním se připojí k týmu USGS (Americká geologická služba).
Sopka sice není největším ze 160 aktivních vulkánů z tzv. skupiny Pacifického kruhu ohně a téměř 123 let byla klidu, ale od 15. března však jejím okolím otřásá téměř stovka malých zemětřesení. Během týdne se seizmická aktivita prudce zvýší.
Vědci jsou přesvědčeni, že se blíží erupce. Když 27. března explodují nahromaděné vodní páry a vychrlí mračna popela do výšky dvou kilometrů, je to definitivní. Sopka se probudila.
Chvěje se stovkami malých otřesů, drobné erupce chrlí malé množství páry, popele a tefry. Nikdo netuší, že magma změnilo směr a hromadí se na severním boku, který se pomalu nadouvá.
Dave však vidí děsivou podobnost s tím, co v roce 1955 předcházelo unikátní boční erupcí sopky Bezymjanyj na Kamčatce. Znepokojeně sleduje výduť, která roste každý den o dva metry.
Navzdory těžkému nátlaku místních lidí i úřadů se postaví proti otevření oblasti. Zachrání tak tisíce životů. Bohužel ne svůj vlastní.
Poslední hlídka
Vulkanologové se připravují na erupci. Jsou vytvořena pozorovací stanoviště Coldwater I a II. Sledování nabírá na intenzitě, 16. května se však hora uklidní. Zmizí všechny úniky i otřesy.
Diváci, sledující sopku z povolené bezpečné vzdálenosti, mají pocit, že je po všem. Začínají se zklamaně rozcházet. Úřady neodolají tlaku a padesáti místním lidem umožní vstup do zóny, aby mohli zkontrolovat své domy.
Do práce se, možná už po víkendu, chystá také 300 lesních dělníků. Dave však má do klidu daleko.
„Nejsem žádný panikář a pokud jde o sopky, jsem obvykle v klidu,“ říká „Ale myslím, že nejmoudřejší by bylo odsud zmizet.“ Přesto, když ho Harry Glicken požádá, aby za něj vzal službu na Coldwater II, protože musí kvůli jednání na fakultu, váhavě souhlasí.
V soboru 17. května se ještě společně s geoložkou Carolyn Driedger vydá na svah sopky. Carolyn se tu chystá utábořit, ale on ji, znepokojený vibracemi, které cítí pod nohama, posílá pryč. V sedm hodin večer vystřídá Harryho. Když se muži loučí, odcházející Glicken se ještě otáčí a Davida fotografuje.
Ráno 18. května v 8:32
Otřes uvolňuje gigantickou lavinu kamení. Do pohybu se dává 2.7 km3 horniny, která doslova steče po severním svahu sopky. Tím se odšpuntuje peklo! Vytrysknou sopečné plyny a pára. Vzápětí severní svah exploduje. Je to obrovské!
Pyroklastický proud, až 1000°C horká směs žhavých sopečných plynů, roztavené skály, úlomků magmatu a popela, se řítí od sopky rychlostí téměř 700 km/h. Ač byla erupce slyšet stovky kilometrů daleko, lesník Krau Kilpatrick tvrdí:
„Bylo to jako bych sledoval němý film! Všechno se odehrávalo v naprostém tichu“ Nachází se totiž v jedné z klidových zón, vytvořených rozdíly v teplotách a vzdušným pohybem atmosférických vrstev. Coldwater II je vzdálené 10 km.
Bohužel severním směrem. Smrtící stěna je tu za 40 vteřin. Dave nemá naději, ale jeho slova jsou spíše plná vzrušení než strachu. Stačí do vysílačky zavolat pouze „Vancouver! Vancouver! Je to tady !“ Potom ho děsivá smršť smete.
Veškeré naděje Davidových přátel vzápětí maří radioamatér Gerry Martin (1916–1980), který ze svého stanoviště vidí Coldwater II: „Ach! Toho chlapíka to smetlo i s přívěsem. Teď to smete i mě. Nemám jak se odsud dos…“
Zkáza šokuje Ameriku
Výbuch uvolnil energii 24 megatun, což je přibližně 1600krát víc než atomová bomba svržená na Hirošimu. Erupce rozmetla 2,8 miliardy m3 horniny a ve sloupu vysokém 24 km vychrlila do ovzduší za jediný den 520 000 000 tun popílku.
Ten zasypal oblast téměř 60 000 km2 a zničil lesy, lány obilí i úrodu ovoce. Zemřelo 57 lidi, pyroklastický proud a lahar smetly 200 domů, 27 mostů a přibližně 10 miliónů stromů. Uhynulo 5000 jelenů, 1500 losů, 40 000 lososů a miliony kusů další zvěře.
Celková škoda byla vyčíslena, včetně nákladů na odstranění škod a kalamitní úlevy, v přepočtu na téměř 40 miliard korun. Když president Jimmy Carter obhlíží škody poznamená:
„Vypadá to pustěji než měsíční krajina.“ V této pustině záchranáři najdou jen Davidův batoh a nepromokavou bundu. Zbytky přívěsu najdou dělníci při stavbě silnice až v roce 1993. Tělo se nenajde nikdy.
„Říkal, že nemusí zbohatnout, hlavně když dělá, co dělat chce,“ vzpomíná jeho matka. „Díky Davidově práci můžeme dnes výrazně lépe předvídat erupce, a to dokonce i několik měsíců předem,“ dodávají jeho kolegové.
