Volné radikály bývají popisovány jako jedno z největších nebezpečí lidstva. Ale nic není černobílé a tak jsou tyto molekuly či atomy zároveň nezbytné pro imunitní systém. Odkud se vlastně berou? Vyrábíme si je ve velké míře sami! Jak je udržovat v rovnováze a jak zabránit tomu, aby škodily?

Mají pověst neviditelných nepřátel, kteří v těle páchají neplechu a nenápadně nás připravují o zdraví i mládí. Často se o nich mluví jako o největším strašákovi moderní doby – v souvislosti se stárnutím, civilizačními chorobami i všudypřítomným stresem.

Jenže svět biologie není černobílý. Volné radikály nejsou jen škůdci, ale i přirozená součást našeho fungování. Abychom pochopili, kdy nám škodí a kdy jsou naopak užitečné, musíme se na ně podívat pěkně zblízka.

Chemický tanec bez partnera

Co si pod tím pojmem vlastně představit? Volné radikály jsou atomy nebo molekuly, kterým chybí jeden elektron do páru. A právě tento drobný detail z nich dělá neúnavné chemické neposedy. V přírodě se totiž elektrony nejraději pohybují ve dvojicích.

Když jeden chybí, vzniká nestabilita. Volný radikál se proto snaží svůj chybějící „protějšek“ co nejrychleji sehnat, a to klidně na úkor okolí. Představte si ho jako neklidného tanečníka, který vtrhne na parket a snaží se někomu jinému „ukrást“ partnera.

Tím se sice sám uklidní, ale zanechá za sebou nového osamělého tanečníka. Rozbíhá se řetězová reakce, která může zasáhnout důležité části buněk:

membrány, bílkoviny, a v nejhorším případě i naši DNA. Právě tyto mikrokrádeže stojí za procesem, kterému říkáme oxidační stres.

Neúnavní společníci

Možná by se zdálo logické chtít se jich zbavit. Jenže volné radikály nejsou jen vetřelci zvenčí; většinu z nich si tělo vyrábí samo a zcela dobrovolně. Vznikají při běžném metabolismu, tedy pokaždé, když z potravy a kyslíku vyrábíme energii. Jinými slovy:

dokud dýcháme a žijeme, budou tu s námi. Další radikály přicházejí i z okolního prostředí a moderní životní styl jejich množství ještě zvyšuje – kouření, smog, nadměrné UV záření či chronický stres jejich tvorbu podporují. A teď přichází fascinující paradox:

přestože mohou škodit, ty „domácí“ volné radikály vznikající v těle mají i svou nezastupitelnou roli. Náš imunitní systém je využívá jako zbraně. Když nás napadnou bakterie nebo viry, bílé krvinky na ně vypustí sprchu volných radikálů, aby vetřelce zničily. Bez těchto „sabotérů“ bychom se nedokázali bránit infekcím.

Rovnováha místo války

Navíc slouží jako důležité signální molekuly, které buňkám říkají, jak se mají chovat a kdy se mají regenerovat. Tajemství zdraví tedy netkví v totální likvidaci volných radikálů, ale v nastolení rovnováhy.

Na druhé straně barikády stojí antioxidanty, což jsou látky, které mají elektronů nazbyt a ochotně je radikálům darují. A tím je zneškodní, aniž by se samy staly nebezpečnými. Tělo je chytrý systém a s určitou mírou stresu si poradí samo.

Stačí mu jít trochu naproti: dopřát mu pestrou stravu plnou barev (ovoce a zelenina jsou zásobárny antioxidantů), dostatek spánku a rozumný pohyb.

Žádná zázračná pilulka nevyřeší vše za nás, ale rovnováha mezi „zloději“ a „dárci“ elektronů je přesně to, co nás udržuje vitální.

Antioxidanty: Dárci v barvách duhy

Antioxidanty jsou nesmírně štědří dárci. Jejich kouzlo spočívá v tom, že volnému radikálu nabídnou chybějící elektron samy od sebe. Tím ho okamžitě zklidní a zastaví nebezpečnou řetězovou reakci.

Samy se po darování elektronu nestávají agresivními, zůstávají stabilní a tělu neškodí. Tělo si některé antioxidanty (například enzymy) vyrábí samo, ale zbytek armády musíme povolat jako posily z talíře.

Mezi nejznámější patří vitaminy C a E, beta-karoten nebo selen. Nejvíce jich najdeme v sytě zbarveném ovoci a zelenině, tedy například v borůvkách, granátových jablkách, špenátu a také třeba v kvalitní hořké čokoládě.