Vlk byl odpradávna součástí středoevropské přírody. Bohužel, neznalost, neodůvodněný strach a i krvelačnost člověka jej z těchto míst vytlačily. Vlk se však nevzdává a postupně se do krajiny střední Evropy vrací.
Zatímco psi jsou bráni jako mazlíčci, jejich předek vlk je kvůli pohádkám typu Červené Karkulky vnímán jako symbol zla. Přitom vlk je plachý živočich, který na člověka útočí jen výjimečně.
V současnosti je mnohými lesními hospodáři či zemědělci brán jako škodná, ale ani to není pravda. Němečtí zoologové se zaměřili právě na skladbu potravy nově se navrátivších vlků do Saska a Braniborska.
Bývaly doby, kdy vlk byl po člověku nejrozšířenějším druhem na severní polokouli. Vlk obecný (Canis lupus) dříve žil v téměř celé Eurasii a Severní Americe. Dnes obývá odlehlé části Asie a v Evropě především lesnaté východní části.
Vyskytuje se i ve Skandinávii, na Balkáně, v Karpatech, na Apeninském a Pyrenejském poloostrově. Kromě toho se vrátil i do Polska, Německa, České republiky a Dánska. V Severní Americe žijí vlci v Kanadě, na Aljašce a v severních amerických státech.
U našich německých sousedů byl vlk vyhuben v roce 1904. Poté se tu a tam objevil, ale ještě před pár lety bývali vlci v Německu vzácností. Situace se ovšem výrazně proměnila. Smečky vlků se vesele prohánějí bývalou Lužicí a osidlují i západ Německa.
A pronikají i dál. V Čechách se již usídlují na Šumavě, na Kokořínsku, v českém Švýcarsku, jeho stopy byly pozorovány i v Krkonoších.
Zásadní otázkou v této problematice je to, čím se vlk živí. Právě na to se vědci zaměřili, když analyzovali 1890 vzorků trusů obsahujících nestrávené zbytky chlupů, kostí, kopyt či zubů vlčí kořisti.
Ukázalo se, že drtivou část vlčí potravy, kolem 95 % v závislosti na ročním období, tvoří sudokopytníci, tedy hlavně srnci, dále jeleni, divoká prasata, mufloni nebo daňci.
Proč především srnci? Vlci totiž postupně obsazovali méně lesnaté území. Tam se jeleni vyskytují jen zřídka. Kdežto srnec běžící po poli není ničím neobvyklým.
Populární ruský animovaný seriál o vlku a zajíci je tedy trochu matoucí v tom, že vlci by se zaměřovali hlavně na ušáky. Což ovšem neznamená, že by vlčí smečka zajícem pohrdla. Zejména na jaře více než 5 % vlkova jídelníčku tvoří právě zajícovití.
Svou stravu si navíc doplňuje menšími savci typu hraboše, psíka mývalovitého nebo ondatry. Ovšem nepohrdne ani ovocem či rybou.
Kořistí vlčích smeček jsou obvykle mladá zvířata, jejichž stáří se pohybuje kolem jednoho roku. To platí především u jelenů. V případě srnců věk přílišnou roli nehraje. Analýza trusu rovněž prokázala, že vlk loví i mladá divoká prasata.
To by pro českou přírodu znamenalo velkou úlevu, kanci se zde v posledních letech přemnožili.
A jak je to s ovcemi, o které se jejich chovatelé v oblastech obydlených vlky tolik bojí? Vlk samozřejmě neví, že srnce ulovit může, ale ovci by měl nechat na pokoji. Domácí zvířata však nejsou hlavní části jídelníčku králů nočních lesů.
Jejich poměr vychází na pouhé procento. Němečtí pastevci využívají k ochraně stád elektrické ohradníky, na které přispívá stát. Rovněž důležití jsou pastevečtí psi, před kterými mají vlci respekt. Německý stát stejně jako ten český také vyplácí náhrady za zabité ovce.
Vlk má nepřátele i v podobě některých myslivců, kteří hořekují nad tím, že jim napadá zvěř. I v Německu se našlo několik zastřelených vlků, pachatele se ovšem vypátrat nepodařilo.
Celkem žije v Německu téměř 20 smeček tvořených dohromady 80 až 160 zvířaty, jejich teritoria se nacházejí většinou v Lužici. Aby se vlčí populace v těchto místech trvale udržela, je potřeba kolem 1000 jedinců. Fakt, že se vlci dostali i do Čech, ukazuje, že vlčí kořínek je tuhý.
