Skip to content

Veš: Ta malá příšerka ze školních šaten

S prvním odvšivovacím hřebenem se vyčesává už před 3500 lety u Mrtvého moře, před stovkami let se procedura stane vděčným tématem bohémských umělců. Drbeme se napříč epochami, mění se jen způsob a metody boje s „nepřítelem.“

Existuje jich na 500 různých druhů. Pro člověka jsou však nepřítelem pouze tři – veš dětská, veš šatní a veš muňka. I když mají pověst nepřekonatelného školního strašáka, kvůli kterému rozhlas „chrčí“ v jednom kuse, jejich tuhý kořínek je provede napříč historií.

Nejen, že hyzdí dlouhé dívčí lokny, neváhají se vetřít ani na bojiště. Zmapujte s EpochouPlus.cz jejich cestu.

Parťák k bádání

Dříve se s vešmi potýká převážně člověk vzpřímený (Homo erectus). Podle genetiků má k přenosu na jeho moudřejší verzi, tedy člověka rozumného (Homo sapiens sapiens), dojít někdy v dobách před 25–30 tisíci lety, pravděpodobně bojem nebo obyčejnou krádeží zvířecích kůží. Pro vědce je jejich samotná existence darem z nebes. Genom vši totiž umožňuje nahlédnout do složité historie lidské evoluce. Za nejstarší nalezené vší vajíčko je považováno to z druhu vši dětské (Pediculus capitis) nalezené ve vlasech člověka žijícího před 9 000 lety.

Jakmile si najdou nové útočiště, množí se o sto šest. Zastavit je pak bohužel chvilku trvá.

Honička na francouzském dvoře

Jak víc se sblížit se svou drahou polovičkou než při vzájemném vybírání vší? Kdysi dávno, kvůli nezbedným potvůrkám netrpí jen děti ve školních lavicích. S vešmi se potýkají na francouzských dvorech nejen dámy, ale především pánové. Počátkem 17. století, s vládou Ludvíka XIV. (1638–1715) se totiž ve velkém začínají nosit paruky. Už nejde jen o nutnost, která má zakrýt nechtěnou lysinu. Teď jde o módní doplněk určující styl. Navíc pomáhá pánům i s nedostatečnou hygienou. Je to ale právě špína a teplé prostředí, ve kterém mají vši doslova pré. Panovníkům pobíhají kšticí sem a tam, jejich „lov“ je partnerskou zábavou.

Ničitelka armád

Z vyhřátých ložnic se přesouvají na bitevní pole. Přelézáním totiž dokáže veš šatní (Pediculus humanus) odrovnat Napoleonovu (1769–1821) armádu při tažení do Ruska. Alespoň podle vědců z marseilleské Université de la Méditeranée. Když je roku 2001 ve Vilniusu objeven masový hrob, jsou kosterní pozůstatky okamžitě podrobeny zkoumání. Spolu s nimi vědci strčí pod lupu i těla vší, která jsou součástí objevu. K překvapení všech vykazují oba vzorky DNA mikroorganismů způsobujících skvrnitý tyfus a zákopovou horečku. Právě tyto smrtelné choroby, které veš přenáší, skolí víc mužů, než kdejaká krvavá řež. Z půl milionu vojáků se z tažení do litevské metropole vrátí pouhých 25 000.

Na první pohled jde jen o malou potvůrku. Způsobuje však problémy velkých rozměrů.

Mrňous pod lupou

Jak vlastně vypadá takový vší život? Když se veš rozhodne přesídlit z teplé čepice na hlavu nic netušícího školáka, začíná boj s úporným svěděním. Chytí totiž přímo rozmnožovací apetit, při kterém zvládnou za 3–5 týdnů naklást okolo 150 vajíček. Energii získávají sáním krve. Larvy a dospělci se musí takto krmit minimálně 3krát denně.

K tomu, aby je rodiče navždy zahnali do pekel, používají nejrůznější škálu přípravků, a nakonec poctivě vyčesávají. Ideálně 2–3krát týdně. Jde ale o pořádnou zkoušku dětské trpělivosti.

Foto: Shutterstock.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Zajímavosti
Zobrazit více …