Mladý voják Paul Kern hledí do tmy. Jeho oči se ne a ne zavřít. Ráno Paul ještě netuší, že to nebyla zdaleka poslední noc bez spánku, která ho čeká. Proč k němu spánek náhle nepřichází? Jak dlouho může tento stav vydržet?

Někdy bychom potřebovali být vzhůru dvacet čtyři hodin denně. Tolik bychom toho chtěli stihnout! Jenže naše tělo se brání. Mozek potřebuje odpočinek a probdělá noc se nám později vrátí v podobě únavy, nesoustředěnosti a dalších problémů.

Při vědecky ověřených experimentech dokázali lidé nespat většinou maximálně jedenáct dní. Zdá se, že spánek prostě potřebujeme, ačkoliv se vědci stále nemohou shodnout na tom, jakou funkci vlastně tento stav vědomí přesně plní.

Někteří lidé však nezapadají do tabulek medicínských poznatků. Jedním z těch, kteří se vymykají veškerému chápání, byl bezpochyby Maďar Paul Kern (+1955). Možná by si rád někdy zdříml a procházel se po světě snů, jenže mu to nebylo umožněno.

Co způsobilo, že nedovedl zamhouřit oči? Skutečně bychom se jednou nemohli bez následků obejít bez spánku?

Začátek nekonečného bdění

Mladý Paul Kern se hlásí do armády. Právě propuká první světová válka a on jde na rozdíl od ostatních do boje dobrovolně. Jeho vojenská kariéra však nemá dlouhé trvání. Již v roce 1915 ho zasáhne kulka ruského vojáka.

Údajně ho trefí přímo do pravého spánku a vyjde na druhé straně. Takové zranění by správně vůbec neměl přežít! Nicméně stane se zázrak a on žije dál. Jasné je, že jeho mozek utrpěl vážné poškození. Jak se to projeví? Odpověď na sebe nedá dlouho čekat.

Kern se celé dny marně snaží usnout. Ze dnů se stávají týdny a spánek stále nepřichází. Putuje do rukou odborníků. Ti nakonec vysloví neúprosný verdikt:

„Váš mozek si nemůže odpočinout, pravděpodobně brzy zemřete.“ Jejich předpověď se však opět jako zázrakem nenaplní.

Dosud nerozluštěná hádanka

Maďar si najde práci a k údivu všech vůbec necítí únavu. Jak ale zužitkovat probdělé noci? Má si snad najít dvě zaměstnání? Kern začne po nocích studovat a číst knihy a ve tři ráno vyráží na procházky. Má mnohem více času, než ostatní lidé.

Těžko říct, jestli ho to těší. Nakonec umírá v roce 1955 po čtyřiceti letech bdění. Postavil tak před vědce velkou hádanku: Jak je možné, že přežil průstřel hlavy a dokázal se tolik let zcela obejít bez spánku? Není snad pro nás spánek životně důležitý?

Spí nebo nespí?

Velkou hádanku pro vědce představuje také devětaosmdesátiletý Turek Mehmet Inanc, který údajně nezamhouřil oči padesát pět let. Lékaři mu nedokázali pomoci žádnými medicínskými přípravky ani hypnózou.

Dokonce na něj nefungovala ani celková anestézie. Během operace nohy Mehmet živě konverzoval s doktory. Jeho poruchu spánku přitom zřejmě spustil traumatický zážitek. Ve svých třiceti čtyřech letech se pan Inanc stal svědkem utonutí dívky ze sousedství.

Spěchal jí na pomoc, avšak na záchranu již bylo pozdě. Od té chvíle nemůže Mehmet spát. Profesor neurologie Gazi Özdemir se však domnívá, že muž možná spí, aniž by si to uvědomoval. „Může spát s otevřenýma očima.

Pravidelně usne na pět či deset minut, čímž si dodává energii a nahrazuje tak klasický spánek v kratších intervalech.“