Pro francouzského krále Filipa IV. Sličného představuje velkou hrozbu řád templářů. Bojí se jejich vojenské síly, rád by si přivlastnil jejich majetek.
Obviní je proto z vyznávání kultu černého boha Bafometa, zapírání Krista, močení na Kristův kříž i provozování homosexuálních praktik.
Papež Klement V. (1264‒1314) souhlasí. Monstrproces se ale pořádně táhne. Po velkém upalování v květnu roku 1310 už templáři raději moc neprotestují. Vynucená přiznání označí za pravdivá.
Pekelný žár okusí i poslední velmistr templářského řádu Jakub de Molay (1243‒1314).
„Mohli jste je spatřit tak odhodlané podstoupit muka ohnivá, s vůlí tak pevnou, že u všech, kteří jejich smrti přihlíželi, vzbudili podiv a překvapení jak pro odvahu, s níž na smrt šli, tak pro to, kterak v závěru všechna obvinění popřeli,“ popisuje dobový kronikář poslední chvíle templářů.
Oběť není vidět
Francouzi, Italové a Angličané otepi dřeva a slámy rovnají až do výše hlavy oběti upalovaného. Přihlížející tak sice nic nevidí, ale zase slyší pořádné sténání, protože oběť okamžitě hoří celá.
Taková muka si užije i Panna Orleánská, žena která přinesla Francii spásu ve stoleté válce. Osudnou se jí ale stala zrada během pomoci severofrancouzskému městu Compiégne. Johanku z Arku (1412–1431) se ocitne v pasti. Mnoha lidem vadí její popularita a moc.
Když ustupuje z města, zaklapne před ní hradební brána a ona zůstane odříznutá od svých bojovníků. Je zajata. Jeden z Burgunďanů ji strhne z koně a ona mu odevzdá meč. Píše se 23. květen 1430. Od Burgunďanů Johanku, tu vzácnou válečnou kořist, kupují Angličané.
„Pošlete tu čarodějnici na hranici,“ žádají její soudci. O rok a sedm dní později, 30. května 1431, už je o osudu francouzské hrdinky definitivně rozhodnuto. Časně ráno se dozví, co ji čeká a trest upálením má v té době hrůznou pověst.
Udusí se kouřem
„Mnohem raději bych byla sedmkrát sťata, než být upálena,“ říká si s pláčem. Stětí patří urozeným a statečným bojovníkům a ona toho přece na bitevním poli už tolik dokázala. Oheň, taková potupa, ten je přece určený pro nejhorší a nejsprostší zločince!
Navzdory tomu si ale zachovává svoji hrdost. Ke kůlu, tyčícím se z vysoko navršené hranice na náměstí ve francouzském Rouenu jde v doprovodu tisícovky anglických vojáků vzpřímeně. Drobnou dívku přece nikdo nezlomí.
Kolem ní navrší popravčí spoustu slámy a dřeva a hranici poté zapálí. Dychtivý dav sice dívku nevidí, za to pořádně slyší. Vzývá Ježíše Krista, v jehož pomoc stále doufá.
„Kéž se stane zázrak a Bůh mě vysvobodí,“ honí je jí hlavou, zatímco už čelí smrtícímu žáru. Svoje prosby ještě několikrát zoufale opakuje a pak náhle zmlkne. Zadusí se kouřem a její tělo zcela pohltí plameny. Popel skončí v řece Seině.
