Komu snad alespoň jednou v životě neproblesklo hlavou, jak by bylo skvělé mít obchod jen pár metrů od svého bydliště a moci si tam v klidu dojít v bačkorách. Nebo to mít do školy stejně daleko jako z pokojíčku do obýváku a nemuset zbytečně brzo vstávat.
Ačkoliv to jsou všechno představy z říše snů, podobné místo opravdu existuje. Jen se za ním musíme vydat až na dalekou Aljašku.
Na nejsevernějším a nejzápadnějším cípu amerického kontinentu se nachází největší stát USA Aljaška. Tento poloostrov omývají Tichý oceán a Severní ledový oceán a jeho geografická poloha prozrazuje, jak drsný kus světa to je.
Průzračná jezera, vysoké hory, tisíce kilometrů lesů a spousty volně žijících druhů zvířat utvářejí krajinu krásnou, ale stejně tak drsnou. Člověk je však tvor přizpůsobivý a dokáže žít takřka všude, ať jsou podmínky pro život sebevíc obtížné.
Kasárny
Roku 1956 nechala americká vláda vystavět ve Whittieru vojenské kasárny. Čtrnáct pater vysoká budova působila v tomto „bohem zapomenutém“ koutě světa jako zjevení. Kdo by také v těchto podmínkách čekal tak ohromnou stavbu.
Netrvalo dlouho a také vláda zjistila, že v tak vzdáleném a těžce přístupném místě nemají kasárny smysl, a vojáci ji opustili. Aby budova nechátrala, přešla pod civilní správu. A ta pro ni našla ideální uplatnění.
Když má smysl bydlet v paneláku
Zdejší zimy jsou obzvláště tuhé. Není výjimkou, když napadne až šest metrů sněhu. Do toho fučí ostrý mrazivý vichr, který při rychlostí 90 km/h hravě strhne střešní tašky a urazí komíny.
Obyvatelé Whittieru si proto moc dobře uvědomovali, že pro ně bude výhodnější žít společně v jednom domě než každý sám ve svém vlastním. Přesunutí města pod jednu střechu proto nic nestálo v cestě.
Hlavní třída – chodba
Bývalé vojenské prostory dokonale naplňují představy o vzhledu města. Chodby byly projektovány pro pohyb vyššího počtu lidí, jsou proto dostatečně široké, aby mohly nahradit ulice.
Za jednotlivými dveřmi se pak ukrývají byty, ale také školní třídy, policejní stanice, dva obchody, prádelna, pošta, hřiště, ale také třeba penzion.
Mezi patry (nebo jednotlivými úrovněmi města, chcete-li) se pohybuje několik výtahů, ale ani sportovněji založení obyvatelé nejsou ochuzeni a mohou vyklusávat po schodech.
Unikátní komunita
Jednou z mnoha výhod bydlení ve společném domě je fakt, že se všichni znají. Zdejší obyvatelé, kterých je neuvěřitelných 272, si pochvalují, že mezi nimi panuje takřka rodinná atmosféra.
Když děti potřebují pomoct s úkoly, stačí jim jen zaklepat na dveře učitelky o kousek dál. Náplní práce domácích je starat se o ty, kteří nepracují. Ostatní jsou součástí zdejšího malého průmyslu, rybolovu, nebo dojíždějí na týdenní „šichty“ do jiných měst.
Oficiálně zde platí federální zákony, ale kromě zdejší policie sem žádná jiná nejezdí, a protože se všichni dobře znají, patrně zde budou platit i trochu jiná pravidla.
Odříznuti od světa
Jediným způsobem, jak opustit Whittier, je po železniční trati skrz čtyřkilometrový tunel. Ten se ovšem na noc zavírá. Přes veškerá úskalí a vzdálenost je městečko lákavým cílem mnoha turistů. Během letního období sem zavítá až 900 tisíc lidí!
Jakmile ale padne zima, nepřijede sem nikdo. Slunečního svitu si obyvatelé užijí jen několik málo hodin denně, všichni se schovají do útrob budovy, krajinu zavane sníh a po celou zimu je město-dům takřka kompletně izolovaný od zbytku světa. Přesto by místní na svém způsobu života nic neměnili.
