Kdo by byl řekl, že si představitel „užitečné páté kolony“ Hitlera v Rakousku vybuduje v řadách nacistického vedení skutečný respekt. Dopomohou mu k němu kruté manažerské postupy v dobytém Polsku i jeho působení v Říšském komisariátu Nizozemsko.
A i když mu do hlavy sláva stoupne, situaci na bitevním poli vidí rozhodně reálněji než Hitler.
Ještě v roce 1936 je Rakousko svobodnou nezávislou zemí, která má jen pramálo společného s po moci lačnícím Německem, které zbrojí a indoktrinuje společnost na plné obrátky.
Že jde o zdánlivý klid před bouří, napovídá složení rakouské vládní elity, v níž figuruje relativně početná skupina nacistů. Mezi nimi vyniká Arthur Seyss-Inquart (1892–1946), rodák z městyse Stonařov poblíž Jihlavy.
Ten zpočátku působí jako nestranický referent svazu Katolické akce, kde si nasadí masku přívětivého dobráka. Co na tom, že se kolem něj začínají srocovat tajní členové strany NSDAP, toho si přece nikdo nevšimne…
Rakušané jdou do ulic
Všímat by si však měli. Už na počátku roku 1938 je situace v ulicích rakouských měst o poznání jiná. Nálada v zemi se začíná podobat té německé.
„Prodělal jsem první pogrom ve Vídni – ze zvědavosti, žízni po vědění a taky zřejmě ze zcela prostého živočišného neklidu jsem se odvážil na ulici a pozoroval reakci Vídeňanů, kteří jistě všichni nebyli nacisté. Slyšel jsem jen lhostejná klišé:
Když se kácí les, létají třísky! Nevinní holt musí trpět s vinnými. Nejdřív byli nahoře oni, teď jsme my – tak to zkrátka ve světě chodí. Ani to všechno nebylo míněno zle.
Je to prostě stanovisko průměrného člověka… O sviňárnách, kterých se dopouštěli horliví profesoři a docenti na univerzitách, když vytlačovali své židovské kolegy, o všech těch případech, o nichž až do detailu vím, chci raději zcela pomlčet,“ popíše rakouské nálady realisticky spisovatel Hermann Broch (1926–1951).
To už si na rozbouřenou alpskou zemičku brousí zuby Adolf Hitler (1889–1945). Ostatně jedním z jeho primárních cílů bylo soustředit všechny německy hovořící obyvatele střední Evropy pod svou nadvládu.
Němci na hranicích
V čele Rakouska stojí umírněný kancléř Kurt Schuschnigg (1897–1977), který se sice netěší příliš velké oblibě, pro mnohé je však právě on zárukou toho, že země zůstane svébytným státem na evropské mapě.
Situaci má změnit schůzka v německém Berchtesgadenu z 11. února 1938, kam si Hitler kancléře předvolá. S úsměvem, ale hlavně výhružkami podepřenými přítomností generality armády mu vnutí ultimátum o sedmi bodech, z nichž hned ten první zní:
„Rakouská spolková vláda se zavazuje, že jmenuje ihned dr. Arthura Seyss-Inquarta ministrem bezpečnosti s plnou a neomezenou policejní pravomocí.“
Vše je nakonec potupně schváleno, do ulic vyrážejí nacistické průvody a oslavy, které se postupně mění v nepokoje.
Kancléř se ještě zmůže na hrdinnou řeč o nezávislosti a nakonec vypíše na 13. března plebiscit, ve kterém se má stvrdit vůle občanů zachovat suverénní Rakousko. Průzkumy mu dávají osmdesátiprocentní šanci na úspěch!
Hitler zuří a tlačí na Rakušany, aby plebiscit okamžitě přeložili na neurčito. Zároveň pohrozí vysláním 200 000 vojáků na bavorsko-rakouské hranice.
Zmanipulovaný anšlus
Na scénu se opět vrátí Hitlerův pohůnek, nyní ministr Seyss-Inquart, který dostává pravidelnou várku instrukcí z Německa. Úkol je jasný: donutit kancléře odvolat plebiscit. To se ani ne po hodině od obdržení instrukce opravdu stává.
Plebiscit je z „technických důvodů“ zrušen. Za 15 minut přichází další požadavek: kancléř musí odstoupit! „Uplyne-li lhůta (dvouhodinová) bezvýsledně, vtrhne německé vojsko do Rakouska!“ tlumočí nátlak Seyss-Inquart.
Vláda výhrůžkám podléhá, Schuschnigg je odvolán a do čela loutkové prozatímní vlády je dosazen trojský kůň Seyss-Inquart, kterému telefonicky diktuje Herman Göring prohlášení nové vlády.
„Prozatímní rakouská vláda vidí svůj úkol v tom, aby v Rakousku zase obnovila klid a pořádek. (…) Prosí německou vládu, aby co nejrychleji vyslala německá vojska,“ zní první slova nového kancléře. To, co vejde do dějin jako anšlus Rakouska, se stává skutečností.
Němci vpadnou do země a kancléř 13. března vyhlásí zákon o připojení Rakouska k Německu. Stát se stává Východní markou, což občané potvrdí ve zmanipulovaném plebiscitu 99,7procentní většinou.
Potencionální odpůrce nacisté preventivně odvlečou do koncentračního tábora v Dachau.
S chutí do práce
Loutkový kancléř (jakožto zkušený právník) v okupované zemi ihned zavede norimberské zákony, Křišťálová noc z 9. na 10. listopadu dokonce překoná německý berlínský vzor – ve Vídni je zničeno na 40 synagog a pozatýkáno je 6500 Židů.
Hněv se následně obrátí i proti Romům, ti mají ideálně odejít na nucené práce, pak být sterilizovaní a nakonec zcela vysídlení.
Svými schopnostmi Hitlera mladý kancléř překvapí, proto se rozhodne, že je poznají i tisíce obětí v Polsku a poté od května 1940 také lidé v okupovaném Nizozemsku.
V Polsku se osvědčí
Hitler jej brzy odmění generálskou hodností SS-Obergrupenführer, navíc získá post ministra bez portfeje v Hitlerově vládě! Až poté je převelen do Polska.
Seyss-Inquart je odpovědný za ekonomické vysávání země, za zatýkání polské inteligence a za internaci Židů do ghett. Se vším si poradí bravurně, a proto není divu, že další trafiku získá v původně neutrálním Nizozemsku, kam Němci vtrhnou v roce 1940.
Klíčovým momentem je vybombardování strategického Rotterdamu, po němž 19. května 1940 Němci Nizozemsko zcela ovládnou. Hitler by ze země rád učinil součást Německa, podobně jako se jí stalo Rakousko, proto sáhne po osvědčeném Seyss-Inquartovi. Ten je jako říšský komisař přímo odpovědný Hitlerovi.
Židy nechte být!
Že Seyss-Inquart není žádný amatér, dokáže změnou strategie. Je si vědom toho, že společnost v Nizozemsku je naladěná zcela odlišně, než byla ta rakouská. Lidé tak zpočátku téměř nevnímají žádné změny, noviny dál vycházejí, odborové organizace fungují.
I ve svém květnovém projevu k nizozemskému národu mluví umírněně. Německá říše prý nehodlá vnucovat svou ideologii násilím. Nizozemci prý sami opustí „své falešné anglofilství a začnou se podílet na budování nové Evropy“.
Nacistům hraje do karet skutečnost, že i Nizozemci jsou před válkou dlouhodobě nespokojení s parlamentním handrkováním a touží po změně. Klid dodá Seyss-Inquartovi čas na spřádání plánů k vyřešení nizozemské židovské otázky. A úkol to je vskutku těžký.
Židé jsou totiž v zemi běžnou součástí společnosti, neshlukují se do ghett a synagogu mají snad v každém větším městě. První represe proti nim proto vyvolají okamžité masivní protesty!
Tolerantním obyvatelům země tulipánů se nelíbí ani hromadné propouštění nizozemských učitelů a úředníků.
Vzpurný Amsterodam
Seyss-Inquart přesto dráždí hada bosou nohou. Zakáže Židům navštěvovat restaurace a veřejné podniky, židovské děti musejí pryč z běžných škol a od roku 1942 se musí každý Žid „pyšnit“ žlutou hvězdou.
V únoru 1941 navíc nařídí velkou zatýkací akci, po níž jsou stovky židovských mladíků odvedeny do Buchenwaldu a Mauthausenu.
Teror vzbudí nové protesty a stávky, z nichž největší se koná v Amsterodamu. To už ale Seyss-Inquartovi dochází trpělivost a sahá k biči. Iniciátory stávek čeká poprava a město dostává milionovou pokutu a nového s nacisty spřízněného starostu navrch.
Na jiných frontách ale hlava podmaněného státu poněkud selhává. Například k úspěšné nacifikaci denního tisku vůbec nedojde, ukazuje se, že Nizozemci jsou pyšný a nepoddajný národ.
Hitler se proto opět vzteká. Seyss-Inquart alespoň pozatýká přední osobnosti veřejného života a zavře je do izolovaného kláštera jako rukojmí. Navíc se pustí do výstavby nových koncentračních táborů přímo na okupovaném území.
Život na vysoké noze
I když velká část vězňů a nepohodlných živlů míří transporty do Německa a Polska, umírá se i v Nizozemsku. Němci zde pochytají 74 procent židovského obyvatelstva země, což je největší procento hned po Polsku!
Proslulý je zejména tábor Schoorl hned vedle Amsterodamu či Amersfoort pověstný krutým zacházením s Židy i komunisty. Tábor Ommen u německých hranic je zase primárně určen pro asociální živly, podvodníky a bezdomovce.
Seyss-Inquart si za tuto píli vyslouží pochvalu od Hitlera i Heinricha Himmlera (1900–1945).
Téměř neomezená moc stoupá Seyss-Inquartovi do hlavy.
Začíná se obklopovat nesmírným luxusem, za sídlo si vybere palác Clingendael ze 17. století, kde v současnosti sídlí Institut mezinárodních vztahů.
Pohlavár má k dispozici několik finančních kont, které všechny vytuneluje! Berlín si toho všímá poprvé až v polovině roku 1944 a mhouří oči. Typické je pro Seyss-Inquarta i rozkrádání obrazů vlámských mistrů z nizozemských sbírek.
Některé kousky si od něj následně objedná i vášnivý sběratel Göring. Když v roce 1945 Američané vstoupí do Seyss-Inquartovy tajné skrýše poblíž Norimberku, objeví 5 milionů marek, které si „vydělal“ prodejem ukradených malířských pláten…
Hladomor v moderní zemi
Zatímco se topí v blahobytu, situace běžných Nizozemců je čím dál horší. Seyss-Inquart iniciuje zavedení přídělového systému a zemi hospodářsky vykořisťuje, výstavba západního Atlantického valu zkrátka něco stojí.
Ze země odčerpá na 500 000 Nizozemců na nucené práce do Říše, dobrovolně jich tam odejde jen nepatrný zlomek.
Zahraniční obchod, ze kterého země dlouhá desetiletí těží a v podstatě i žije, je zcela utlumen, což se projevuje nedostatkem základního zboží v obchodech.
Situace se vyhrotí v době takzvané hladové zimy 1944–1945, kdy vlivem podchlazení a hladovění umírá na 10 000 lidí, což je v moderní průmyslové zemi v polovině 20. století věc zcela nevídaná.
Šéf diplomacie. Ale jen nakrátko
První etapu nacistické nadvlády Nizozemci přežívají bez větších snah o revoltu a odboj, na což reaguje smířlivě také Seyss-Inquart, který se proto nezatěžuje hromadnými vraždami.
Situace se pomalu obrací na přelomu let 1943 a 1944, kdy se nizozemské území stále častěji stane místem náletů Spojenců. Nizozemci přistupují k sabotážním akcím, lidé hromadně utíkají za potravou na venkov.
Už v září 1944 vstupují první američtí vojáci na půdu pokořeného království, jeho osvobození ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zuřivé boje probíhají zejména v městech na severu země. Seyss-Inquart už ví, že je zle.
Doslechne se i o sebevraždě Hitlera. Ten ve své závěti na dávného sluhu nezapomíná.
Jmenuje ho ministrem zahraničí ve vládě velkoadmirála Karla Dönitze! Seyss-Inquart se tuto zprávu dozvídá ve chvíli, kdy Nizozemci vyjednávají o bezpodmínečné kapitulaci německých sil. Ta vejde v platnost 5. května 1945.
Seyss-Inquart na nic nečeká a vyslechne volání nového vůdce Dönitze. Prchá z Nizozemska, ale moc daleko se nedostává. Ještě před Hamburkem jeho vůz zastaví britsko-kanadská hlídka. Vlivného muže okamžitě poznají a zadrží.
V následném norimberském procesu si za zločiny v Rakousku, Polsku a Nizozemsku (kde hrůzovládu nacistů zaplatí životem 150 000 lidí) vyslouží trest smrti i přesto, že svou vinu svaluje na armádu a jednotky SS. Trest smrti oběšením je vykonán v roce 1946.
