Templářský rytíř se vymaní z náruče pohledné ženy. Kyprá dáma mu poskytuje tělesnou útěchu během křižáckého tažení, jinak by dlouhý sexuální půst nevydržel. Právě křižácké války způsobují ve středověku obrovské rozšíření prostituce. Římské církvi to ovšem příliš po chuti není…
„Ke spáse vaší duše nedojde tady na zemi, ale v nebi. Rozkoš je hřích,“ říkají kazatelé nové křesťanské víry Římanům už v 1. století n. l. Nesetkají se ale s úspěchem.
Římský císař Nero (37–68), který tehdy vládne, miluje luxusní život i nevázané sexuální radovánky.
„Mravní učení křesťanských misionářů znělo jako kritika soukromého života císařské rodiny, jako útok na římské právo a na mravy římské společnosti,“ píše německý autor Richard Lewinsohn Morus (1894–1968).
Hlavním důvodem, proč Římané pronásledují křesťany, ale není jejich odsuzování života v luxusu a odmítání sexu pro radost. Za daleko nebezpečnější považuje císař skutečnost, že se nového učení chytla římská chudina.
Co kdyby zorganizovala povstání proti jeho vládě? Vyšetřování požáru v Římě v roce 64 n. l. sice neprokáže křesťanům žádnou vinu, ale slouží jako vhodná záminka k masakru proti nim. Římská elita si přece nenechá vzít své sexuální radosti…
Tělesná láska je ďáblovým pokušením
První křesťané si myslí, že propadnout „hříšnému masu“ znamená uškodit si tělesně i duševně. Sexuální pud je podle nich sice přirozený, ale měl by dostávat prostor jenom v manželství.
Svatý Pavel (†67) ovšem nežádá, aby každý žil v manželském svazku. „Komu sexuální zdrženlivost nedělá obtíže, ať se nežení, u koho však je sexuální pud tak silný, že nemůže žít zdrženlivě, ať se ožení,“ káže svým současníkům.
On sám je ve svých soudech docela mírný, pozdější křesťanští učenci jsou ve vztahu k sexu mnohem radikálnější. Například řecký církevní učitel a teolog Órigenés z Alexandrie (185–253) považuje tělesnou lásku přímo za ďábelskou věc.
„Hle, v nepravostech jsem zplozen a v hříchu mě počala matka moje,“ ozývají od křesťanských oltářů slova, která jsou součástí modliteb. Život křesťanů podle nich vzniká z hříchu.
Hádky o celibát
A co muži, kteří svůj život věnovali církvi? Mají se ti ženit? Pavel sice zastává názor, že by měli žít v celibátu, ale má zároveň určité pochopení pro jejich touhy. Proto vybírá za první biskupy muže od rodin.
Klade si ovšem podmínku, že pokud ovdoví, už se znova neožení. Nemyslí si ale, že je vhodné, aby se oženili muži vysvěcení za svobodna. Až do 4. století ovšem duchovní nikdo nenutí, aby celibát skutečně dodržovali.
Teprve potom sílí tlak, aby se ženatí kněží se svými manželkami rozešli. „Nestydíte se žít v hříchu?“ vyčítají svobodní staří mládenci v kněžském rouše svým ženatým kolegům. „Měli byste se oddávat Bohu, ne svému tělu,“ útočí na ně.
Biskup Pafnutius (4. stol.) ženaté kněze ale hájí v roce 325 na Nicejském koncilu. Otázka, je-li celibát dobrým nápadem nebo ne, se omílá na mnoha církevních koncilech. Teprve od II. lateránského koncilu v roce 1139 je celibát povinný.
Moralisté versus hříšníci
Církev trvá na názoru, že sex je špatnost. Podle italského katolického filozofa Tomáše Akvinského (1225–1274) má spojení muže a ženy sloužit jenom k plození potomků.
V italské Perugii se v roce 1260 objevuje náboženské hnutí zvané flagelantství. Jeho členové se veřejně bičují a táhnou od města k městu. Tím se chtějí zbavit touhy po hříchu.
Úplně opačný názor má ale sekta lidí, která se ve 13. a 14. století tvoří v jižní Francii u albigenských. „Lidé by se sami před sebou neměli stydět,“ říkají její příslušníci. Chodí nazí a tvrdí, že chtějí žít úplně stejným způsobem jako Adam a Eva.
Proto získávají název adamité. Sex u nich rozhodně nepatří mezi zapovězené činnosti…
Je lidské semeno a krev tělem Páně?
Také členové řádu křesťanského rytířského řádu templářů, založeného v roce 1120, se domnívají, že sex není nic zavrženíhodného. Esoterici v řádu se dokonce zabývají sexuální magií vycházející z gnostických spisů biskupa Epifana (4. století n.
l.) z Konstantinopole. Epifanos ve svých textech popisuje křesťanskou sektu barbelitů, která otevřeně provozuje skupinový sex. „Ženy ve svých rukou zachytávaly semeno ejakulujících mužů, které poté pozvedávaly k nebesům a odříkávaly při tom následující slova:
Obětujeme ti tento dar, tělo Páně. A naopak muži rukama zachycovali menstruační krev žen a obětovali ji jako krev Páně,“ líčí praktiky uvedené sekty Brit Michael z Albany (*1958), současný velmistr templářského řádu. Sexuální zasvěcení rytíři velmi dobře znají.
Homosexuály označují za kacíře
Templáři považují nevěstinec za velice užitečné zařízení zabraňující nešvaru svádět vdané žen. „V jednom vyúčtování templářů, řádu, který vedl účetnictví křížových tažení, je poznamenáno, že jeden rok bylo třeba vydržovat 13 000 prostitutek,“ uvádí Lewinsohn.
Římská církev ovšem takové chování řádu vyčítá, protože sex provozovaný za účelem potěšení nebo jako magický rituál považuje za satanskou praktiku. Papež Innocenc III. (asi 1160–1216) píše velmistrovi templářského řádu:
„Zločiny vašich bratrů nám díky skandálu, který v církvi vzbuzují, působí hlubokou bolest.
Templářští rytíři praktikují učení Satanovo.“ Další z papežů Řehoř IX. (kolem 1145–1241) v roce 1240 zase se zjevnou s nechutí poznamenává, že templáři si libují v homosexuálních pohlavních stycích a okultní sexuální magii.
Homosexualita templářů se také stává jedním z důvodů nařčení řádu z kacířství a jeho následné likvidace.
