„Můj muž je mrtvý. Nemám syna. Ale říkají, že ty máš mnoho synů. Kdybys mi dal jednoho ze svých synů, stal by se mým manželem… Byl by můj manžel a král egyptský.“ Chetitský král Šuppiluliumaš I. nevěřícně zírá na vzkaz, který mu poslala egyptská královna.

Historikové dodnes marně dumají nad tím, která žena se odhodlala k tak bezprecedentnímu kroku.

Chetité jsou nepřátelé. Na zdech hrobky Tutanchamonova vojevůdce Haremheba defilují chetitští zajatci před králem. Egyptské princezny se zásadně vdávají za Egypťany, královny-vdovy po smrti manželů většinou odcházejí do harému a už se nikdy nespojí s dalším mužem.

O to větší šok prožívá Šuppiluliumaš I. (asi 1358–asi 1322 př. n. l.), když v rukou svírá písemnou prosbu z Egypta.

Prince pošle na smrt Nečekaná událost vzbudí v mocném panovníkovi podezření. Do Egypta proto nejprve posílá svého vyslance Chattušazitiho. Když se královský komoří vrací domů do chetitské metropole Chattušaše, potvrzuje ovšem slova z dopisu.

A je tu druhý královnin list. „Mít syna, copak bych psala k hanbě své a své země do ciziny?“ hněvá se v něm vdavekchtivá Egypťanka.

Společně s Chattušazitim přichází k chetitskému dvoru její posel jménem Hani. I on naléhá na krále, aby dále neotálel a vyslal do Egypta některého ze svých synů. Nabídka je tuze lákavá. Vyhlídky na ovládnutí tehdejší nejvelkolepější říše světa převáží nad obavami o budoucnost potomka.

Šuppiluliumaš posílá do země na Nilu svého syna Zannanzu. „Zabili jej, zatímco ho tam vedli,“ líčí nešťastný osud ženicha chetitský archiv. Šuppiluliumaš vyráží za pomstou.

Služebníka nechce Za vším hledej ženu. Za vypuknutí nové války může královna. Ale která? V chetitských zápisech vystupuje pod označením Dahamunzu, což je ovšem pouze transliterace, přesný přepis psaného slova z jednoho písma do druhého, egyptského výrazu „ta hemet nesut“, tedy královská manželka.

Egyptologové mají na pisatelku senzačního dopisu hned několik kandidátek. Jako nejpravděpodobnější se však jeví Tutanchamonova manželka Anchesenamon (asi 1348–po r. 1322 př. n. l.). Po smrti svého manžela zřejmě zůstala úplně poslední příslušnicí panovnického rodu a zachvátila ji úzkost a strach o její další budoucnost.

Čtení z pohřebního věnce „Milý Cartere, bude vás zajímat, že jsem zrovna u Blancharda viděl prsten, který na sobě má kartuši Anchesenamon vedle prenomen krále Aje,“ píše po návštěvě jednoho káhirského starožitnictví zjara 1931 britský egyptolog Percy Newberry (1869–1949) slavnějšímu kolegovi.

Jeho nález má jediné vysvětlení: Aj, který po Tutanchamonově smrti usedl na trůn (vláda v letech asi 1323–1319 př. n. l.), se oženil s Anchesenamon – zřejmě aby potvrdil svůj nárok na vládu. Po jeho boku ovšem dáma nezaujme významné postavení a z dějin se vytrácí.

Stihl ji snad trest za troufalost, s níž psala cizímu králi a chtěla se vyhnout tomuto sňatku?

O tom, že autorkou záhadného listu vskutku byla ona, svědčí i časová posloupnost, která celou událost provází. „Květy z jeho pohřebních věnců prozrazují, ve které roční době Tutanchamon zemřel,“ vysvětluje současný americký egyptolog Bob Brier. Podle věnce z chrp určuje, že panovník byl pohřben v době od poloviny března do konce dubna, kdy tyto květiny v Egyptě kvetou.

S ohledem na délku mumifikace musel tedy zemřít na sklonku předcházejícího prosince nebo v lednu. Pokud Anchesenamon okamžitě zasedla k psacímu pultíku, pak to vše časově souhlasí s informací Chetitů, podle níž se jejich vyslanec z Egypta vrátil na jaře.