O týden později však najde její záhadný vzkaz. „Pokud mé tělo nikdy nenajdou, neboj se, už jsem našla svůj klid.“ Okamžitě volá policii.

Sharon se narodí 20. září 1961 do ortodoxní židovské rodiny jako nejstarší ze čtyř dcer zbožného Abrahama Denburga. Sportuje, zpívá ve školním sboru a její kamarád Lee Resnick tvrdí: „Neměla žádné zvláštní touhy.

Prostě normální předměstská holka.“ Žije košer, dodržuje šabat, přesto někde uvnitř doutná vzpoura proti ortodoxní výchově.

Ta se projeví v roce 1991, kdy se přes nesouhlas rodičů vdá za stavebního dělníka a aktivního katolíka Victora Lopatku a přestěhuje se s ním do malého odlehlého domu v Hampsteadu. I její drobné internetové podnikání jako by bylo vzpourou proti zbožnému otci.

Kromě přepisování inzerátů a prodeje brožovaných rádců typu Jak si naplánovat stavbu domu od A do Z, se totiž pod pseudonymem Nancy Carlsonová věnuje prodeji pornografických videokazet se ženami natáčenými pod vlivem drog, v hypnóze nebo omámených chloroformem.

K prodeji nabízí také své použité kalhotky. Sharon má zkrátka pro choutky zákazníků pochopení.

Kdo hledá najde

Není divu. Sama totiž na internetu v erotických chatovacích místnostech pod různými pseudonymy otevřeně mluví o svých snech týkajících se sadomasochismu, otroctví a nekrofilie. Stále častěji z jejích fantazií vykukuje fascinace umučením k smrti.

Stále častěji se také pokouší najít někoho, kdo by jí splnil přání být mučena a zabita. Ozývá se řada zájemců, všichni však vycouvají, když zjistí, že to myslí vážně a nejde jen o vzrušující perverzní hru. „Já to chci.

O kázání se tě nikdo neprosil,“ odbude ženu s přezdívkou Tanith, která se jí snaží od jejího úmyslu odradit. Trvá to měsíce, než konečně v srpnu 1996 narazí na muže, který je ochoten poskytnout jí to, po čem touží.

Počítačový analytik Robert Frederick Glass pracuje pro vládní úřad Severní Karolíny a otec tří dětí. Jeho manželství se před pár měsíci rozpadlo právě proto, že většinu času tráví u počítače, kde ukájí své sadistické fantazie. Oba jsou nadšení. Konečně zřejmě našli toho, kdo splní jejich sexuální fantazie.

Padesát odstínů smrti

„Chci abys mě spoutal, mučil a v okamžiku orgasmu uškrtil,“ dala by se shrnout do jedné věty konverzace čítající přes 900 stran e–mailů, které se později najdou v jejich počítačích.

„Když je dáte dohromady, dostanete docela tlustý román,“ prohlásí vyšetřovatel Danny Barlow. Jenže Padesát odstínů šedi naživo není taková romantika, jak by se mohlo zdát.

Ráno 13. října 1996 nastupuje Sharon v 9:15 do vlaku směr Charlotte v Severní Karolíně kam dorazí ve 20:45. Glass už čeká a odveze ji do svého přívěsu v Lenoiru. A postupuje přesně tak jak sliboval.

Tři dny ji spoutanou mučí a naplňuje své i její sexuální fantazie. Nakonec ji 16. října během vyvrcholení pohlavního styku uškrtí nylonovou šňůrou.

Prý to byla nehoda

Policistům stačí prozkoumat Sharonin počítač. Dovede je přímo ke Glassovi. Několik dnů sledují jeho dům v naději, že se žena objeví živá. Neobjeví, a tak soudce Beverly Beal vydává příkaz k prohlídce.

V přívěsu policisté najdou sadomasochistickou výbavu, dětskou pornografii a také několik Sharoniných věcí. Pátrání pokračuje až do 25. října, kdy si jeden z policistů všimne nedaleko přívěsu hromady čerstvé zeminy. Pod ní najdou rozkládající se nahé tělo.

Ruce a nohy jsou stále spoutané, kolem krku utaženou smyčka. „Nechtěl jsem ji zabít, byla to nehoda,“ tvrdí Glass u výslechu. Porota mu však neuvěří. Jeho popis chystaného zabití v e–mailech dokazuje, že vše bylo provedeno úmyslně a podle plánu.

Vyfasuje tři roky za zabití a další dva za držení dětské pornografie. Umírá na infarkt pouhé dva týdny před plánovaným propuštěním.