Roku 313 přijal římský císař Konstantin I. Veliký (vládl 306-337) křesťanství. Sliboval si od toho především posílení upadající římské říše. Jako křesťanský vládce se zaměřil i na úpravu poměrů kolem prostituce. Ne ovšem tak, že by se ji pokusil omezit.

Křesťanství paradoxně prostituci potřebovalo, což platilo nejen na sklonku římské říše, ale i během celého středověku.

Církev sice prostituci s opovržením pranýřovala, ale současně ji svým způsobem chránila, protože z ní měla tučné příjmy.

Zákaz oženit se s herečkou

První křesťanský císař Konstantin tak vydal zákony chránící živnost prostitutek – pokud by se nějaký občan dopustil vůči nevěstce násilí, byl potrestán stejně, jako by tento čin spáchal na počestné ženě.

Jeden z prvních významných vladařských činů byzantského císaře Justiniána (vládl 527–565) bylo zrušení dávného římského zákona, který zakazoval senátorům oženit se s nevěstkou nebo herečkou.

Císařovna nebo nevěstka?

Důvod brzy vyšel najevo – Justinián byl zamilovaný do jisté slavné herečky Theodory, se kterou se hodlal co nejrychleji oženit.

Podle kronikáře Prokopia byla Theodora spíše prostitutka než herečka, přesto šlo o velice charismatickou a uhrančivou ženu. Svému manželovi později dokonce významně pomáhala s vládou v Byzantské říši.

Nezapomněla přitom ani na své bývalé kolegyně a zasazovala se o zlepšení života prodejných žen. Prosadila zákaz zaměstnávat děti v nevěstincích, pečovala o starší prostitutky.

Odkud se šíří zápach a hniloba

Nastupující křesťanství v evropské kultuře přisoudilo ženám ve společnosti na rozdíl od starověku druhořadé postavení. Smilstvo, tedy nemanželský sex, pranýřovala církev ostře po celý středověk, o prostituci většinou takticky mlčela.

„S prostitucí ve městech je to stejné jako s toaletami v palácích. Jsou nepříjemné, ale jestliže je člověk odstraní, rozšíří se zápach a hniloba,“ napsal italský filosof Tomáš Akvinský (1225–1274).

Preláti, častí hosté nevěstinců

Aby křesťané nehřešili a nesmilnili s počestnými ženami, museli mít možnost někde vybít své sexuální potřeby. Prostituce tak sloužila především svobodným mužům, kterých bylo ve středověku poměrně hodně.

Jednak byli často natolik chudí, že si rodinu nemohli dovolit, jiným to zase výslovně zakazovalo dobové právo – tovaryšům řemeslníků, studentům univerzit i jejich mistrům, klerikům a prelátům. I ti patřili k pravidelným zákazníkům nevěstinců, což církev tiše tolerovala.

Výnosný byznys středověku

Nevěstince byly ve středověku velice výhodnou investicí. Kromě městských obcí je proto často zřizovali bohatí příslušníci církve.

Biskup Johann ze Štrasburku postavil například v roce 1309 nový veřejný dům, který mu přinášel hned dvojí zisk – výtěžek ze služeb prostitutek a také pokuty od hříšníků, kteří si kupovali odpustky.

Jižně od Londýna postavil biskup Swithin z Winchesteru pro prostitutky celou čtvrť.

Proto se nevěstkám v Londýně říkalo Winchesterovy holky. Anglická církev dokonce získala na provozování prostituce roku 1161 od krále Jindřicha II. zvláštní privilegium, podle kterého jí patřily veškeré výnosy z londýnské prostituce. Toto privilegium platilo dlouhých 400 let.

Co zachránilo Sixtinskou kapli?

Nebýt prostituce, nikdy by nebyla dokončena úchvatná výzdoba Sixtinská kaple v Římě Michelangelovými freskami.

Když totiž papeži Sixtovi IV. (1414–1484), mimochodem nakaženému syfilidou, došly finance a hrozilo, že se práce v kapli zastaví, provedl v roce 1471 daňovou reformu – zvýšil poplatky, které musely do papežské pokladnice odvádět římské veřejné domy. Díky tomu získal peníze na další pokračování prací.

České bordely v rukách církve

Také v českých zemích provozovali preláti nevěstince, zvláště ve 14. století. Jedním z nich byl Ludvík Kojata, který přímo ve svém domě naproti novoměstské škole u svatého Apolináře nabízel až 8 nevěstek.

Jeden z farářů kostela u svatého Jiljí měl nevěstinec pod Vyšehradem, o dalších se zmiňují prameny z doby vlády Václava IV. (1361–1419).

Těžké časy přinesla prelátům kupčícím s prostitucí husitská revoluce.

Co provedli husité

Vyhlášený nevěstinec Benátky zrušil populární pražský kazatel Jan Milíč z Kroměříže (1320–1374) a na jeho místě dal vybudovat útulek pro napravené poběhlice. Proti nevěstkám vytáhli do boje všichni kališničtí kazatelé.

Jako jeden ze smrtelných hříchů požadovaly vymýcení prostituce Čtyři artikuly pražské. Ještě roku 1435 podmiňovaly pražské obce přijetí císaře Zikmunda za českého krále slibem, že nedopustí návrat nevěstek do města.

Papež se přimlouvá za prostitutky

Zápas o legalizaci prostituce pokračoval i ve druhé polovině 15. století a na stranu českých nevěstek se tehdy opět postavila církev. Roku 1462 vytýkal kališníkům papež Pius II. (1405–1464), že se snaží prostituci potlačovat.

Hlavním argumentem mu bylo tvrzení, že římská církev považuje existenci nevěstek a veřejných domů za menší zlo, protože už svatý Augustin prý řekl: „Odejmi nevěstky a naplníš všecko cizoložstvem“.

Jeden z rádců husitského krále Jiřího z Poděbrad žádal, aby „podle starých práv nevěstkám opět svobodu propustil“.

Oběti pogromů: židé, nevěstky a lichváři

I když byla středověká společnost k prostituci poměrně tolerantní, v krizových situacích byly nevěstky spolu se židy a lichváři prvními, kdo se stal obětí pogromů.

Tak tomu bývalo například při morových ranách, kdy kazatelé hlásali příchod božího trestu, od kterého je třeba se očistit.

V průběhu 14. a 15. století byly mnohé nevěstky upáleny nebo utopeny rozvášněným davem, jiné byly vymrskány z města. Jakmile se ale situace uklidnila, vracely se zpět.

V dějinách neexistovala společnost, která by dokázala prostituci zcela vymýtit – zvláště když za nimi stáli sami představitelé církve a bohů.