Němci jim přezdívají Nachthexen, Noční čarodějnice. Nemají sice košťata, ale proti nepřátelským Focke-Wulfům by jim možná byla platnější, než prastaré dvojplošníky, které jim laskavě poskytne Matička Rus.
Pilotky 588. pluku budí opovržení u svých mužských kolegů a strach u svých nepřátel. Ale nevzdají se.
Podzim 1942, 2. světová válka je v plném proudu. Valeria Khomyakova svírá oběma rukama páku kniplu, do brýlí jí šlehá ledový vítr, třepotá šálou. Její navigátorka je na tom stejně, na klíně má rozloženou mapu.
Orientační body jsou v noci téměř neviditelné. Jejich cíl je přímo před nimi, obklopen prstencem reflektorů jako světelnou hradbou.
Zbylá dvě letadla ve formaci zrychlují, protnou kužely světel a ihned se rozdělí v elegantním téčku, kličkují jako zajíci na útěku. Jsou vějička. Valeria dává znamení navigátorce a vypíná motor.
Jako netopýr přeplachtí palebný perimetr kanónů, které jsou zaměstnané rychlejší dvojicí, a shodí obě bomby. Ti dole ji ani nezahlédnou. Její navigátorka jásá, zatímco za nimi uprostřed německého ležení rozkvétá dvojice ohnivých koulí. Dnes byl dobrý den. Dnes budou žít.
Dívčí eskadra
Je tomu na jaře o rok dříve, kdy pilotka Marina Raskova, rekordmanka, navigátorka a členka Lidového komisariátu vnitřních záležitostí, přichází za Stalinem s projektem zformování výlučně ženské letecké jednotky.
První svého druhu, neboť SSSR zpočátku války s nasazením žen v přímém boji nepočítá. Jenže pak přijdou Leningrad a Moskva. A báťuška svolí.
V říjnu téhož roku vzniká 588. regiment, složený od shora dolů pouze z žen a dívek, z nichž nejmladším je 17, nejstarším maximálně 26 let. Pluk, který se stane legendárním.
Z armádního výprodeje
Výbavu mají přitom děvčata k dispozici kusou. Žádné Šturmoviky, žádné MiGy ani Jakovlevy, ale staré dvouplošníky Polikarpov, které se běžně používají jen k výcviku a pamatují předchozí světovou válku. A už tehdy byly zastaralé.
Jejich trupy netvoří ocel, ale plachty a překližky, a létají maximálně 150 km/h, což je méně než minimální rychlost, při níž se nepřátelská letadla ještě udrží na nebi.
Zdá se to jako dopředu prohraná snaha, ale chyba lávky – dvouplošníky se v rukou šikovných pilotek ukazují jako mnohem obratnější než jejich modernější soupeři a němečtí letci záhy poznají, že s 588. plukem nejsou žádné špásy.
Neviděné běsy
Pilotky z výcvikové centra z městečka Engels, které leží severně od Stalingradu, zamíří rovnou na frontu. Poprvé se utkají s nepřítelem 8. června 1942 při nočním útoku na německé velitelství. Mise je úspěšná, ztratí jen jedno letadlo ze tří.
V průběhu následujících tří let podobných přepadů pod rouškou tmy provedou více než 25 tisíc.
Naděžda Popova (1921-2013), držitelka řádu Zlaté hvězdy Hrdiny sovětského svazu, Leninova řádu a tří řádů Rudé hvězdy, na to vzpomíná s leskem v očích: „Naše letadla unesla najednou jen dvě bomby. Když jste je shodily, musely jste se vrátit.
Létaly jsme i 18 misí za jedinou noc.“ Svou přezdívku, Noční čarodějnice, získávají podle pleskavého a klouzavého zvuku, který vydává látka na křídlech dvouplošníků. Jediném zvuku, který je slyšet, když plachtí nad nepřítelem s vypnutým motorem. V momentě, kdy jej Němci zaslechnou, je už většinou pozdě.
Na nebi až do konce
Kromě 588. pluku později vznikají v Rusku další dva, rovněž tvořené pouze ženami – 587. a 586. regiment. Všechny bojují až do konce války.
Účastní se bojů na Kavkaze, osvobození Kubáně, Tamáně, Novorossijska a Krymu, létají v Bělorusku, v Polsku a nakonec i v Německu, když spojenecká ofenziva dožene nepřítele k ústupu.
Za celou dobu existence své eskadry ztratí odvážné pilotky pouze 28 letadel, konce války se nedočká 32 z nich, přičemž ani jedna není ztracena beze stopy, ani jedna není svými spolubojovnicemi zapomenuta.
Po válce komisařka pluku Jevdokija Račkevič (1907-1975) za peníze vybrané z celého regimentu objede všechna místa katastrof a najde hrob každé z padlých.
Více než 250 členek pluku obdrží řády a medaile a 23 z nich je vyznamenáno Zlatou hvězdou Hrdiny sovětského svazu, nejvyšším oceněním SSSR. Ženy s kniplem se podceňovat zkrátka nevyplácí.
