Koncem října letošního roku vyjde u brněnského nakladatelství Moba svou koncepcí zcela unikátní román Vlastimila Vondrušky. Co se však skrývá pod jejím katastroficky znějícím titulem Kronika zániku Evropy?

Už její podtitul „Jak to celé začalo a jak by to také mohlo skončit“ hovoří sám za sebe, přičemž data v závorkách 1984 – 2054 nedávají moc naději. První díl nazvaný „Jak to celé začalo“ popisuje léta 1984 – 2019 a vychází z reálného vývoje Čech a Evropy.

Druhý díl „Jak by to mohlo skončit“ modeluje formou utopie jeden z možných vývojů společnosti po roce 2020, který by mohl vést až k zániku evropské civilizace.

Začněme asi otázkou, kterou jistě dostáváte často. Proč jste jako autor historických románů napsal literární vizi, které líčí nejen naší dobu, ale i blízkou budoucnost? Není to zcela jiný žánr, než se od vás očekává?

Je a není. To záleží na tom, jak vnímáme dějiny, ale především, jak se nad nimi umíme zamýšlet. Autor může historii v literární tvorbě používat staticky jen jako kulisy či dekoraci příběhu, ale může jí rovněž používat k tomu, aby prostřednictvím historie hovořil ke své současnosti.

To není nic neobvyklého. Kdykoli společnost procházela krizí hodnot a kritizovat se „nenosilo“, autoři pod rouškou dějin nastavovali zrcadlo vládcům, kteří sešli ze správné cesty. I když to samozřejmě není věc prvního plánu Husitské epopeje, psal jsem ji také proto, abych ukázal, k čemu může vést ideologická zaslepenost, neochota lidí spolu poctivě mluvit a řešit problémy moci a víry.

Korektně a ve vzájemné úctě. Tvrdím, že dějiny se opakují, což jsem se pokusil dokázat třeba v knize Breviář pozitivní anarchie. A právě z ní jsem odvodil filozofii Kroniky zániku Evropy. Ano, je to kniha o blízké budoucnosti, v níž se z hlediska dějin sice mění kulisy, ale příběh se až s mrazivou hrůzou opakuje.

Naznačíte alespoň stručně, jak bude onen konec vypadat?

Nečekejte žádný katastrofický thriller. Civilizace nezanikají z hodiny na hodinu, ty postupně rozleptává vlastní neschopnost řešit problémy, které se na ni valí. Jeden z hlavních hrdinů mého románu, původním povoláním sociolog, vymyslí pro tento proces postupného rozpadu pojem „ruleout“, tedy hroucení mocenských struktur.

Evropa se postupně stále více a více potýká s problémem nedůvěry lidí v politický systém a právo, s devastací základních pilířů chodu společnosti, jakým je třeba fungující heterogenní rodina. S tím se kumuluje zhoršování bezpečnostní situace, ekonomická krize, problémy s potravinami a energetickými zdroji.

Strach lidí o vlastní existenci podkopává zažité morální modely chování. Láska a pravda je krásná věc, ale jako vše v našem životě, pokud je něčeho příliš, je to špatně. Ve chvíli, kdy má zločinec stejná a někdy dokonce větší práva než oběť, ve chvíli, kdy minority tyranizují většinu, ve chvíli, kdy soudy nemohou nic rozhodnout z obavy, aby neporušily něčí lidská práva, je konec.

Za podobné názory ale asi sklidíte kritiku. A určitě se ke smyslu knihy postaví negativně i některá média.

Víte, je smutné, že většina těch, kteří tak rádi a halasně kritizují to, co se jim nelíbí, hovoří spíše průzorem ideologie než skutečných znalostí. V případě literatury je dokonce fatální, jak elementární neznalosti tvorby mají.

Mnozí mi spílají za to, co říkají a dělají mí hrdinové. Jenže copak je autor totéž jako jeho hrdina? Je to stejné, jako bychom nechali upálit Goetha pro čarodějnictví proto, že hovoří ústy Mefista. Chcete snad uvěznit autora, který napíše román o pedofilovi, pro pedofilii?

Jistě, můžete zavést cenzuru a rozhodovat o tom, o čem se psát smí a o čem ne. V polovině minulého století bylo nařízeno psát optimisticky o dělnické třídě. Vše ostatní bylo zavrženo. Copak jsme už došli až tak daleko, že smíme psát jen o šťastné budoucnosti v lůně Evropské unie?

Dokud tedy cenzuru nezavedeme, a já doufám, že se to nestane, má podle mne autor povinnost, aby jeho postavy myslely a jednaly v tom duchu, jak jsou v rámci díla koncipovány. V Kronice vystupují obdivovatelé Václava Havla a ti ho adorují až do nebe.

Jsou tam i jeho odpůrci, kteří ho tvrdě kritizují. Protože tak to prostě bylo a je. Svoboda tvorby je založena na tom, že by neměla existovat tabu. Autor by měl psát o tom, co vidí a jak to cítí a nikoli plnit ideologické požadavky panovníků a kritiků.

Kronika zániku Evropy se odehrává v letech 1984 až 2054. Jak se vám podařilo skloubit dobu, kterou jsme prožili, s vizí budoucnosti?

Technicky to jednoduché nebylo, to přiznávám. Nakonec jsem si pomohl tím, že dílo je rozděleno na dvě části. Ta první se jmenuje „Jak to celé začalo“ a končí letošními eurovolbami. Druhá část „Jak by to mohlo skončit“ pak pokračuje jako vize dalších osudů mých hrdinů ve světě, který se řítí k neřešitelným problémům, jež si v podstatě sám vytvořil.

Protože však nejsem autor, který by si liboval ve zmaru a depresi z nemožnosti něco udělat, mí hrdinové nesedí s rukama v klíně, ale snaží se zachránit alespoň svůj mikrosvět, v němž se pohybují.