„Matka cest“ i „Hlavní třída Ameriky“. Takové přezdívky dostane dálnice, spojující východ a západ USA, která je kdysi nadějí pro stovky tisíc lidí. Objevuje se ve filmech, v knihách i reklamách. Svému účelu sloužila téměř šedesát let a také dnes je kultovní záležitostí.

Zřejmě žádná jiná americká silnice, a nejspíš ani jiná komunikace kdekoliv na světě, se nestala tak častým námětem v popkultuře. Není to jen kdysi frekventovaná dálnice.

Je to obrovský kus „americké“ nostalgie a faktor, hrající důležitou roli v osudech mnoha lidí.

Každý na svém písečku…

O její vybudování se zaslouží hlavně byznysmen a člen vládní komise pro dálnice jménem Cyrus Avery (1871-1963) z Oklahomy.

Na jeho popud je v roce 1926 otevřena komunikace s plánovanou délkou 3940 km, která nejprve vede z Chicaga (americký stát Illinois) do kalifornského Los Angeles a o 10 let později je prodloužena až do města Santa Monika (Kalifornie).

Na své cestě prochází osmi státy a třemi časovými pásmy. Jde tehdy o velký federální projekt, ale výstavba jednotlivých úseků leží na bedrech jednotlivých států. A tak je částečně založena na existujících automobilových cestách.

Po celé délce je zpevněná teprve v roce 1938, ale zato se stane první americkou vozovkou svého druhu, která se tím může pochlubit. Vytvoří spojení nejenom mezi svými dvěma koncovými destinacemi, ale také mezi stovkami malých měst po celé trase.

Není jen obchodní komunikací, ale také trasou pro přesuny lidí na velké vzdálenosti. Svou zatěžkávací zkoušku v tomto směru úspěšně složí ve 30. letech minulého století.

Za novým životem

Tehdy sucho, prachové bouře a hospodářská krize donutí tisíce farmářů především ze středozápadu USA opustit své domovy a vyrazit po Route 66 na západ do státu Kalifornie, přezdívaného „země mléka a medu“, aby si našli práci a obživu.

Další vlna stěhování po této dálnici nastane během 2. světové války, kdy mnoho lidí míří opět do Kalifornie, tentokrát však za prací do továren na válečnou výrobu. Poslouží však také americké armádě k přesunům.

Po válce se znovu a ve větší míře rozjede turistický ruch a tak přibudou nové podniky podél celého okolí dálnice: motely, bistra, restaurace a další turistické pasti.

Ale v roce 1956 podepíše prezident Dwight Eisenhower (1890-1969) zákon o novém systému amerických dálnic.

Mnohé úseky Route 66 jsou nahrazeny moderními čtyřproudými komunikacemi, někde vedou souběžně, a její trasa je upravována, což vede k jejímu postupnému zastarání a malé efektivnosti.

Její dny jsou postupně, ale jistě sečteny a definitivně je uzavřena v roce 1985.

Cesta časem

Na moderních mapách už Route 66 neexistuje. Stále je však možné se po některých úsecích projet díky tomu, že se o ni starají různé spolky a organizace. V mnoha státech vede souběžně s mezistátními komunikacemi.

Nejdelší sjízdný úsek Route 66 je v Arizoně, kde je možné obdivovat krásu Grand Canyonu nebo červené skály Sedony. Po celé délce zachovalé dálnice lze shlédnout různé původní a zrekonstruované objekty, jako jsou čerpací stanice, bistra nebo motely.

Ikonická vozovka se také objevuje v řadě filmů, například Bezstarostná jízda (1969), Rain Man (1988) nebo Malá Miss Sunshine (2006) a mnoha dalších. I když je Route 66 uzavřená, její význam už nikdo nevymaže.

Tak, jako procházela mnoha státy USA, stala se i symbolickým průřezem novodobou americkou historií.