Jedna z nejkrvavějších bitev války v Tichomoří přinesla obrovské ztráty i mezi civilisty. Američané se Japonce snažili přilákat do zajateckých táborů, ale japonská propaganda i tentokrát zapracovala důkladně: Když už bylo vítězství mariňáků neodvratné, naskákalo přes 1000 lidí z útesů do moře!

Saipan je součástí souostroví v západním Pacifiku. K jeho dobytí se Američané odhodlali v rámci strategie „žabích skoků“ z ostrova na ostrov. Měli k tomu dobrý důvod: nové „superpevnosti“ B-29 startující z Marian už mohly doletět přímo nad Japonsko.

Japonci o nepřítelově záměru neměli tušení. Sami tou dobou plánovali útočnou operaci – Američané pro změnu nečekali, že dobytí 115 čtverečních kilometrů vyústí v takový masakr.

Smrtonosný déšť Ostřelování Saipanu začalo 13. června 1944. Zúčastnilo se ho 15 bitevních lodí a pláže ostrova z bezpečné vzdálenosti zasypalo doslova tunami oceli – celkem bylo vypáleno 165 000 střel!

Uragán šrapnelů se na japonské pozice snášel dva dny, pak se v první vlně v obojživelných člunech vylodilo 8000 příslušníků námořní pěchoty. Jejich výsadek podporovalo 11 plavidel. Japonci se na obranu ostrova dobře připravili.

Zbudovali síť opevnění, natáhli ostnaté dráty, rozmístili kulomety a děla, kterým se podařilo zničit asi 20 obojživelných tanků. Během prvních dvou nocí podnikli dva zuřivé protiútoky. Nezaznamenali ale úspěch a utrpěli těžké ztráty.

Operace A-gó naplánovaná japonským velením skončila v bitvě ve Filipínském moři naprostým fiaskem a obránci Saipanu byli odsouzeni: žádné posily, žádné zásobování.

Do posledního muže Přesto byli odhodláni nadále vytrvat. Názvy, které dali Američané jednotlivým místům v hornatém vnitrozemí centrálního Saipanu, hovoří samy za sebe: „Pekelná kapsa“, „Hřbet purpurových srdcí“ či „Údolí smrti“. Bojovalo se dnem i nocí. Nakonec Američanům nezbylo než postupovat od jedné jeskyně ke druhé a čistit je plamenometem.

Krvavé japonské Banzaj! 7. července 1944 už Japonci neměli kam ustoupit. Generálporučík Jošicugu Saitó (1890–1944) naplánoval poslední sebevražedný útok. „Mezi civilisty a vojáky již nyní není rozdílu,“ prohlásil, „bylo by pro ně lepší, aby se ozbrojili bambusovým kopím a přidali se k útoku, než aby se nechali zajmout.

“ Za úsvitu na americké linie zaútočilo 3000 zbývajících bojeschopných japonských vojáků. Za nimi postupovali ranění se vším, co jim přišlo pod ruku. Američané se zuřivě bránili. Zabili celkem 4300 Japonců.

Šlo o vůbec největší sebevražedný útok v celé dosavadní historii tichomořských bojů. Na konci bitvy spáchal v jedné z jeskyní sebevraždu i admirál Čúiči Nagumo (1887–1944), slavný vítěz od Pearl Harboru!

Na americké straně patřila mezi zraněné i budoucí hollywoodská hvězda Lee Marvin (1924–1987).

Smutné účtování Téměř celá původní japonská posádka na ostrově, alespoň 30 000 mužů, zahynula. I Američany přišlo vítězství draho – z celkem 71 000 vojáků, kteří se obsazení ostrova zúčastnili, téměř 3000 padlo a přes 10 000 bylo raněno.

Hrozné ovšem byly civilní ztráty. Částečně to zavinila urputnost, s níž kladli japonští vojáci odpor do posledního dechu – Američané museli postupovat krok za krokem a čistit pozice výbušninami a plamenomety.

Svůj díl ale nesla i zvrhlá mentalita japonské válečné mašinérie. Císař Hirohito (1901–1989) se obával, že by se prostí Japonci mohli v zajetí přesvědčit, jak velice se jednání Američanů liší od toho, co hlásala propaganda, a vydal rozkaz k sebevraždám.

Odměnou za „bojového ducha“ sliboval mimořádné postavení v posmrtném životě. A tak spáchalo 1000 civilistů sebevraždu – řada z nich skokem do moře.